Centrum Lucijana - masáže, terapie, kurzy

  • Home
  • Centrum Lucijana - masáže, terapie, kurzy

Centrum Lucijana - masáže, terapie, kurzy Dotek, naslouchání a jemné vedení. shiatsu, ušní akupunktura, Bachovy esence, masáže, vnitřní dítě, pánevní dno, terapie , konstelace Tělo že je tajemné?

Když nevíte kudy kam,
přijďte za mnou na chviličku,
kouknu se vám na dušičku,
a bachovky namíchám. Když vás bolí bebinko,
kouknu na vás vlastním okem,
neposlechnu stetoskopem,
na ouško dám semínko. A kdo říká že ne ! Lákalo mě čím dál víc,
hledat v duši, hledat v těle,
aby člověk byl zas "celé ",
a opustit farmbyznys. Nakoukla jsem pod pokličku
k starým mistrům v Číně
a teď hledám každou kli

čku,
jak vás vrátit k síle. Síla, Ki, Čchi. Energie,
to je základ zdraví. jen když proudí v plné síle,
starý mudrc praví. A já říkám: Je to tak,
Shiatsu je jak zázrak.

Dva roky objevování těla metodou Moshe Feldenkraise mám za sebou.  A další dva mě ještě čekají. Ale....Od teď mohu ofici...
29/06/2026

Dva roky objevování těla metodou Moshe Feldenkraise mám za sebou. A další dva mě ještě čekají.

Ale....

Od teď mohu oficiálně vést lekce metodou Pohybem k sebeuvedomění

Co je Feldenkraisova metoda a čím jsou její pohybové lekce jedinečné?

Většinu života se pohybujeme automaticky. Opakujeme stejné pohybové návyky, aniž bychom si uvědomovali, kolik zbytečného úsilí při nich vynakládáme. Časem se některé svaly přetěžují, jiné zůstávají nevyužité a tělo se přizpůsobuje způsobem, který omezuje jeho přirozenou lehkost a pohyblivost.

Feldenkraisova metoda nabízí jinou cestu. Neučí správné držení těla ani nepředepisuje, jak by měl pohyb vypadat. Místo toho vytváří prostor pro objevování. Prostřednictvím jemných, pomalých pohybů a pozornosti k vlastním pocitům se učíme vnímat, jak se pohyb v těle skutečně děje a jak jej lze organizovat s menší námahou.

Základem lekcí je zkoumání vztahu mezi kostrou, svaly a gravitací. Kosti poskytují oporu, svaly vytvářejí pohyb. Když se naučíme využívat přirozenou oporu kostry, nemusí svaly vykonávat práci, která jim nepřísluší. Pohyb se pak stává lehčí, plynulejší a účinnější.

Lekce nejsou cvičením ve smyslu posilování nebo protahování. Nejde o výkon ani o dosažení určitého výsledku. Důležitější než rozsah pohybu je kvalita vnímání. Nervový systém dostává příležitost objevovat nové možnosti a postupně opouštět zažité vzorce, které už tělu neslouží.

Mnoho lidí překvapí, že i velmi malé pohyby mohou přinést výraznou změnu. Když se změní způsob organizace pohybu, může se uvolnit chronické napětí, zlepšit koordinace, rovnováha i dýchání. Často mizí pocit, že je potřeba se neustále snažit nebo držet tělo silou.

S prohlubující se citlivostí začínáme vnímat tělo jako propojený celek. Pohyb jedné části ovlivňuje celek a každá změna se může přenášet do celého organismu. Vzniká pocit větší vnitřní opory, stability a současně svobody.

To, co se učíme na podložce, se postupně přenáší do běžného života. Chůze, sezení, práce, sport i každodenní činnosti mohou být jednodušší a méně namáhavé. Lehkost pohybu často doprovází také větší klid, jasnější vnímání a pocit, že jsme více doma ve svém těle.

Feldenkraisova metoda není o tom dělat více. Je o tom naučit se dělat méně zbytečné práce. Když se tělo znovu opře o svou přirozenou inteligenci, pohyb získává lehkost, eleganci a účinnost, které v něm byly přítomné od samého začátku.

Lekce budou i o prázdninách. Jen nepravidelně

Kdo jsem – ego nebo duše?V průběhu života si každý z nás položí otázku: Kdo vlastně jsem? Jsem tělo, které vidím v zrcad...
28/06/2026

Kdo jsem – ego nebo duše?

V průběhu života si každý z nás položí otázku: Kdo vlastně jsem? Jsem tělo, které vidím v zrcadle? Jsem hlas v hlavě, který neustále komentuje dění kolem? Nebo jsem něco hlubšího, co se těžko pojmenovává – duše?

Ego: Maska, kterou nosíme

Ego je naše naučené já. Vzniká v průběhu života jako souhrn zkušeností, myšlenek, přesvědčení a rolí, které hrajeme. Ego se bojí, porovnává, soudí, plánuje a touží po uznání. Je to náš vnitřní stratég, který se snaží chránit a prosazovat. Je to hlas, který říká: Já to zvládnu sám. Já mám pravdu. Já nejsem dost dobrý.

Ego není špatné – bez něj bychom těžko fungovali ve společnosti. Ale pokud se s egem ztotožníme úplně, ztratíme kontakt s něčím hlubším – s tím, co nás přesahuje.

Duše: Tichý svědek

Duše je tiché vědomí za tím vším. Je to pozorovatel myšlenek, emocí a dění. Nemá potřebu dokazovat, porovnávat ani hodnotit. Je trpělivá, laskavá, přítomná. Duše se neptá, co od života získám, ale co mu mohu dát. Vede nás intuicí, ne tlakem. Klidem, ne strachem. Pravdou, ne iluzí.

Duši nelze rozumem pochopit, ale můžeme ji cítit – ve chvílích ticha, krásy, lásky, kdy se zastaví čas. Kdy necítíme potřebu být někým jiným. Kdy prostě jsme.

Ego nebo duše – co tedy jsem?

Odpověď může být: obojí. Jako člověk žijeme v dualitě. Máme tělo i ducha, mysl i srdce, ego i duši. Ego je náš nástroj ve světě, duše je náš domov. Otázkou není, které z nich „vyhrává“, ale které z nich je v našem životě u kormidla.

Když se naučíme vnímat ego bez odsuzování a současně posilovat spojení se svou duší, začneme žít jinak. Hlouběji. Opravdověji. A možná zjistíme, že to, co jsme celou dobu hledali, jsme byli my sami – ne jako ego, ne jako role, ale jako přítomné, vědomé bytosti.

Když je druhý člověk naším ostrovem bezpečí„Cítím se ztracená. Nemám spojení s nikým blízkým. Když je muž, kterého miluj...
25/06/2026

Když je druhý člověk naším ostrovem bezpečí

„Cítím se ztracená. Nemám spojení s nikým blízkým. Když je muž, kterého miluji, nablízku, cítím bezpečí. Když se vzdálí, jako bych ztratila půdu pod nohama.“

Tak nějak popisovala svůj prožitek klientka, která na první pohled působila velmi samostatně. Byla úspěšná ve své práci, uměla se postarat sama o sebe a v mnoha oblastech života fungovala kompetentně a dospěle. Přesto se ve vztazích opakovaně setkávala s pocitem opuštění a ztracenosti.

Často si přejeme, aby z našeho života zmizela bolest, smutek, osamělost nebo strach. Chceme prožívat radost, lehkost, spontánnost a lásku. Jenže lidská psychika takto nefunguje.

Není možné otevřít dveře pouze příjemným emocím a ty nepříjemné nechat venku. Schopnost hluboce cítit radost souvisí se schopností hluboce cítit i smutek. Když své bolestné pocity dlouhodobě potlačujeme, neomezujeme jen utrpení, ale postupně i svou živost.

Život zahrnuje obojí.

Čím více se snažíme vyhnout bolesti, tím více se často vzdalujeme i autentické radosti.

Když jsme se společně vraceli k jejímu příběhu, objevilo se staré zranění odmítnutí. Dětská zkušenost, kterou si její psychika přeložila do jednoduchého závěru:

Nejsem hodna lásky.

Taková přesvědčení nevznikají rozumem. Vznikají z prožitku. A právě proto přetrvávají i tehdy, když dospělá část osobnosti ví, že nejsou pravdivá.

Z tohoto místa se postupně vytvořila silná potřeba být pro někoho důležitá. Potřeba mít vedle sebe člověka, který poskytne pocit bezpečí, jistoty a přijetí.

Na jedné straně stála dospělá žena, která zvládá svůj život. Na druhé straně zůstávala část, která stále hledala někoho, kdo by jí poskytl to, co kdysi postrádala.

Ve vztahu pak nešlo jen o lásku. Šlo také o bezpečí.

A když byl partner nablízku, přicházela úleva. Když se vzdálil, vracel se starý pocit opuštění.

Ne proto, že by současný vztah byl špatný, ale proto, že aktivoval dávný program.

Takové vztahy často nejsou založené na svobodě, ale na potřebě. Neříkají: „Jsem s tebou, protože chci.“ Říkají spíše: „Potřebuji tě, abych se cítila v pořádku.“

To neznamená, že je na tom něco špatně. Je to lidské. Je to způsob, jakým se naše psychika snažila přežít a zajistit si lásku.

Součástí léčivého procesu pak není zbavit se potřeby vztahu ani se naučit být za každou cenu nezávislá. Jde spíše o postupné rozpoznávání toho, co patří současnosti a co minulosti.

Když dokážeme unést bolest, osamělost nebo pocit opuštění, aniž bychom před nimi utíkali, začíná se objevovat nový druh svobody.

Svoboda být ve vztahu ne proto, že bez něj nemůžeme existovat, ale proto, že si jej skutečně vybíráme.

A právě tehdy se vztah může proměnit z místa závislosti na prostor setkání dvou lidí, kteří se navzájem nepotřebují zachraňovat, ale mohou se svobodně milovat.

Po čtyřech měsících společné práce přišla klientka na setkání se slovy:„Konečně se můžu nadechnout. Už se necítím tak vy...
24/06/2026

Po čtyřech měsících společné práce přišla klientka na setkání se slovy:

„Konečně se můžu nadechnout. Už se necítím tak vyčerpaná, i když mám stejné množství práce. Přestala mě bolet hlava i záda. Naučila jsem se dávat si hranice. Když se něco děje a nevím přesně co, nepropadám zmatku ani nejistotě. Dokážu zůstat v klidu a najít v sobě oporu.“

Postupně si vytvořila jednoduché způsoby, jak o sebe pečovat – chodí na procházky, vědomě se zastavuje v zeleni, dopřává si čas na regeneraci. Cítí se více ukotvená sama v sobě. Zlepšily se její vztahy a znovu se objevila chuť být otevřená partnerskému životu.

Takové příběhy mám ráda. Ne proto, že by se člověk stal někým jiným, ale protože se po několika setkáních začne vracet sám k sobě. Získává více prostoru pro svůj vlastní život, větší vnitřní svobodu a důvěru v to, že může stát pevně na vlastních nohou i uprostřed změn a nejistoty.

Když musím všechno zvládnoutPřišel muž, kterého trápila nejistota kolem práce. Jeho zdravotní stav se postupně zhoršuje ...
22/06/2026

Když musím všechno zvládnout

Přišel muž, kterého trápila nejistota kolem práce. Jeho zdravotní stav se postupně zhoršuje a s tím přichází otázky: Co bude dál? Zvládnu pracovat? Uživím se? Co když už nebudu mít sílu?

Na první pohled se zdálo, že pracujeme se strachem z budoucnosti. Když jsme se ale zastavili u pocitu, který v něm vyvolávala představa selhání, otevřela se hlubší vrstva.

Objevilo se známé přesvědčení: Musím to zvládnout. Musím být úspěšný. Nesmím selhat.

Postupně jsme se dostali k jeho dětství. K místu, kde nebylo mnoho prostoru pro chyby, nejistotu nebo slabost. Kde bylo důležité podávat výkon a obstát. Kde místo podpory často přicházela kritika.

Dítě si v takové situaci vytvoří jednoduchý závěr: Když budu dost dobrý, budu v bezpečí. Když všechno zvládnu, budu přijatý.

Jenže tento vnitřní program si často neseme i do dospělosti. A pak se každá životní změna, nemoc nebo překážka stává ohrožením. Nejen proto, že je náročná sama o sobě, ale protože otevírá starou obavu: Co když tentokrát neuspěju?

V terapii jsme se vrátili k dětské vzpomínce a začali do ní doplňovat něco, co tehdy chybělo.

Důvěru.

Ne hodnocení. Ne rady. Ne tlak na výkon.

Pouhou přítomnost a jednoduché sdělení:

„Věřím ti.“

„Nemusíš všechno zvládnout hned.“

„Jsem s tebou.“

Pozorovali jsme, jak se postupně uvolňuje napětí. Jak tlak na výkon ztrácí svou sílu. Jak se tělo nadechuje o něco svobodněji.

Nakonec zazněla konstelační věta:

„Věřím, že to zvládneš.“

Nebyla určena dospělému muži. Byla určena tomu malému chlapci uvnitř něj.

A právě v tom okamžiku se něco propojilo. Jako by mezi dítětem a dospělým vznikl most. Jako by dospělá část mohla konečně převzít vedení a nabídnout tomu malému to, co tehdy potřeboval slyšet.

Někdy naše obavy z budoucnosti nezmizí tím, že najdeme všechny odpovědi. Někdy se promění ve chvíli, kdy doplníme důvěru tam, kde kdysi chyběla.

A tehdy už nemusíme všechno zvládnout sami.

Příběhy lidí, kteří ke mně přicházejí, patří především jim. Jejich důvěra je pro mě cenná a konkrétní detaily zůstávají ...
21/06/2026

Příběhy lidí, kteří ke mně přicházejí, patří především jim. Jejich důvěra je pro mě cenná a konkrétní detaily zůstávají mezi námi.

Přesto občas píšu texty inspirované tím, co při své práci potkávám.

Ne proto, abych vyprávěla cizí osudy. Ale proto, že za jedinečnými příběhy často nacházím témata, která jsou překvapivě společná mnoha lidem.

Pocit, že musíme všechno zvládnout sami.
Touhu po blízkosti.
Únavu, kterou nelze vyspat. Tělo, které už dál nechce nést to, co jsme dlouho přehlíželi.

Kazuistiky proto nejsou o konkrétních lidech. Jsou o lidských zkušenostech.

Možná se v některém z těch textů poznáte. Možná vás osloví otázka, kterou si právě sami nesete. Možná zjistíte, že v tom, co prožíváte, nejste sami.

A pokud vás některý příběh zastaví nebo osloví, pak svůj účel splnil.

O toulavé kočce. Toulala se světem a tlapky ji jednou dovedly k domu, kde byly pootevřené dveře.Byla tuze plachá,  dlouh...
22/05/2026

O toulavé kočce.

Toulala se světem a tlapky ji jednou dovedly k domu, kde byly pootevřené dveře.
Byla tuze plachá, dlouhá léta zvyklá na samotu, ale v tom domě si ji kdosi všiml, Nastavil dlaň a čekal, až v sobě divoška najde odvahu a přijde blíž.

Dostala jméno, kterým ji volal, vábil k sobě. A když přišla, lehce ji pohladil po kožíšku. Opatrně. Aby se nevylekala a hned neutekla. Trpělivost byla jeho vlastností. Neměl požadavky. Jen čekal.
Možná sám toužil po spřízněné duši, kdo ví, jaká byla jeho motivace.

A divoká kočka? Začala do domu chodit čím dál častěji , postupně opouštěla zvyk toulat se osamocena a těšila se na každý okamžik setkání, zavolání, doteku.

Ti dva se sblížili natolik, že milá kočka se začala radovat ze života. Objevila kouzlo pozornosti, kouzlo kontaktu. Instinkty obezřetnosti, které si za léta toulaní se vypěstovala, přestala používat.

Začala věřit. Důvěřovat. Přijímala i dávala zároveň.

Ti dva se možná obohacovali navzájem.
Jen.. každý mluvil jinou řečí. Mohli se spoléhat jen na své pocity. A ty byly často ovlivněny dávnými zkušenostmi.

Jednoho dne přišla zase kočka ke stavení, ale ta hladici teplá ruka se ji dotýkala jaksi jinak. Mechanicky.

Jak ji oživit? Říkala si. A začala zkoušet. Tu přinesla myšku, jindy zas se vic tulila, někdy čekala tiše v koutku, a nebo taky odešla. Mňoukala, ale tím, že neznala slova, ji človíček nerozuměl.

A ta teplá, hřejivá ruka ji hladila čím dál víc bez energie.
Byla tu pro kočku pořád , to ano, ale to jeji pohlazení bylo najednou tak jiné.

A jednoho dne, když přišla ke dveřím, je našla zavřené. Ještě mňoukala, volala, ale jeji dávné zkušenosti jí napovidaly, že už se neotevřou. Věděla, že za nimi je ten človíček, co si spolu ještě nedávno tak hezky hráli.

Možná byl taky nešťastný. Bolavý.
A možná si jen uvědomil, že nemá rád kočky. Kdo vi?

Ta kočka tam možná ještě občas zavítá. Zkontrolovat, zda se ta teplá ruka zase neukáže. Občas na práh dveří přinese myšku, jako připomínku, že tu byla.
A v šumění větru ještě často uslyší volání svého jména

Dnes v noci ale odešla. Nechtěla, aby ji někdo viděl plakat.

Autor: Zdeni Lucijana Pavko

Obsazeno!!VOLNÉ MÍSTO  DNES ODPOLEDNEUvolnilo se mi místo na péči  dnes  19.5. v 16.30. Koho to volá? Masáž, shiatsu, ko...
19/05/2026

Obsazeno!!

VOLNÉ MÍSTO DNES ODPOLEDNE

Uvolnilo se mi místo na péči dnes 19.5. v 16.30.

Koho to volá?

Masáž, shiatsu, konstelace, cesta do vnitřního světa, práce s energií, s bolestmi těla , duše

rychlý kontakt 608609157

Cvičíme i když ležíme..... a je to i tak dřina 🙈😁Mé kurzy jsou jemné svou podstatou,  a i když vedu pohybove lekce k seb...
17/05/2026

Cvičíme i když ležíme....
. a je to i tak dřina 🙈😁

Mé kurzy jsou jemné svou podstatou, a i když vedu pohybove lekce k sebeuvedomění svých pohybových vzorců , kde převážnou část ležíme, skoro pokaždé lidé cítí únavu.

Proč to tak je?

Vždyť se nic namáhavého neděje.

Je to soustředěná pozornost na objevování sebe a souvislosti těla v pohybu. A to je dřina.

Jako když už umíte psát a rozhodnete se učit krasopis. Prostě se musíte vrátit k jemné motorice a základním čarám.
A tím se naučit psát nově. Tedy ovládat jinak jemnou motoriku.

Dnešní lekce byla pro mé "ostřílené cvičence" objevná . Zato nováčci byli hodně unavení.

Musím se učit učit víc pomalu.

Ale všichni odcházeli s tím, že cítí oporu ve svých chodidlech a cítí se zemí dobře podepreni.

Zvědoměná pánev a kyčle a jejich vzájemná propojenost s chodidly bylo tématem. A to se povedlo.

Mám radost.

Address


Alerts

Be the first to know and let us send you an email when Centrum Lucijana - masáže, terapie, kurzy posts news and promotions. Your email address will not be used for any other purpose, and you can unsubscribe at any time.

Contact The Practice

Send a message to Centrum Lucijana - masáže, terapie, kurzy:

Shortcuts

  • Want your practice to be the top-listed Clinic?

Share