28/04/2026
Sdílím píseň „Běžela jsem lesem“ od Vesny, protože velmi přesně otevírá téma, o kterém se ve společnosti stále mluví méně, než by bylo potřeba, a přitom se dotýká základního pocitu bezpečí, na kterém stojí celý další vývoj člověka.
Neříkám to z odstupu. Vyrůstala jsem v prostředí, kde byl velmi silný strach reálnou součástí každodennosti.
Můj domov měl daleko k bezpečnému místu a pouze otec byl člověkem, jehož chování určovalo atmosféru celého prostoru.
Nebylo to „něco, co se občas stalo“. Byl to systém, ve kterém se člověk učí vnímat, předvídat, přizpůsobovat se a přežít.
Z pohledu dětského vývoje je zásadní, že dítě takovou situaci nevyhodnocuje rozumem. Neřeší, kdo je viník a kdo oběť. Reaguje celým svým tělem.
Nervový systém se učí číst napětí, tón hlasu, drobné změny v chování, a na základě toho si vytváří mapu světa, ve kterém má fungovat. Pokud se v tomto světě objevuje násilí – ať už přímo vůči dítěti, jeho sourozencům nebo lidem, které miluje – vznikají vzorce, které dávají v daném prostředí dokonalý smysl.
Učí se, že klid je něco křehkého. Že blízkost může být spojená s ohrožením. Že je někdy bezpečnější ustoupit, ztišit se, nepřitahovat pozornost. Tyto reakce nejsou slabostí. Jsou přesnou adaptací na realitu, ve které dítě nemělo možnost volby.
V dospělosti se pak často objevuje něco, co na první pohled může působit jako „citlivost navíc“ ( já říkám supersenzitivita), ale ve skutečnosti jde o velmi přesně naučenou schopnost.
Člověk dokáže extrémně jemně naciťovat prostor, atmosféru i lidi kolem sebe. Vnímá náladu například partnera ještě dřív, než vejde do místnosti, čte drobné změny ve stylu chůze, hlase, v energii, v chování, a automaticky se tomu snaží přizpůsobit tak, aby předešel konfliktu nebo napětí.
Tato schopnost kdysi pomáhala přežít. Jenže v dospělosti může mít i druhou stranu. Neustálé „ladění se“ na druhé může vést k tomu, že člověk ztrácí kontakt sám se sebou, a někdy paradoxně vytváří napětí právě tam, kde se mu snaží vyhnout. Protože vztah pak nestojí na přirozenosti, ale na předvídání a kontrole.
To, co je důležité říct nahlas, je, že tyto vzorce si člověk nese dál, i když se prostředí dávno změnilo. Ne proto, že by chtěl, ale proto, že nervový systém funguje podle toho, co se kdysi naučil jako normu. A právě tady začíná prostor pro vědomou práci na sobě. Ne skrze popírání minulosti, ale skrze její pochopení.
Dnes už vím, že to, v čem člověk vyrostl, nemusí určovat, jak bude žít dál. Že tyto vnitřní mapy je možné postupně přepisovat.
Domácí násilí není jen téma mezi dvěma lidmi. Je to prostředí, které formuje děti, jejich vnímání sebe i světa, jejich vztahy i hranice. A právě proto má smysl o tom mluvit otevřeně. Ne proto, abychom se vraceli zpět, ale abychom přestali nevědomě nést něco, co nám nikdy nemělo patřit.
Co tato skladba říká vám?
K jaké části vašeho příběhu vás tahle skladba vrací?
Myslím mi na vás...
Iva
Pokud znáte někoho, kdo zažívá domácí násilí, běžte na:https://www.PODEJRUKU.CZPODEJ RUKU je kampaň na podporu obětem domácího násilí, protože cestu ven málo...
