05/05/2025
Sliby. Dohody. Úmluvy.
Jakou váhu mají slova, která vyslovíme? Jak hluboko se do nás mohou vepsat… aniž bychom si to vůbec uvědomili?
Přišel ke mně na sezení muž. Klient. A řekl:
„Blanko… stalo se mi něco zvláštního. Potřebuju to s vámi pochopit, rozmotat. Byl jsem napaden. Jiným mužem. Brutálně. A já… já jsem se skoro nebránil. Neuhodil jsem ho. Jen… jsem to nechal být. Nechal jsem se zbít.“
Dívala jsem se na něj, naslouchala… A on pokračoval:
„V tu chvíli mi probleskla vzpomínka. Byl jsem zase malý kluk. Kluk, co se rád pral. A moje máma, ta moje máma… mě pohladila po tváři a s vážností v očích mi řekla: ‚Nepereš se, ano? Slib mi to.‘
A já… jsem jí ten slib dal. Ze srdce. Celým tělem.“
Hlas se mu začal třást.
„Od té chvíle jsem se nikdy nepral. Nikdy. Ani když mě ve škole šikanovali. Když mě bili. Pálili cigaretami. Já nic. Jen jsem stál. Mlčel. Vydržel. Vždyť jsem přece slíbil…“
Zavládlo ticho.
„Ale proč to pořád držím? Maminka je už tolik let mrtvá. Ten slib už přece nemá cenu, ne? Jenže… já byl, Blanko, úplně paralyzovaný. Jakoby ten starý slib měl větší sílu než cokoliv jiného. Nešlo to.“
A já mu tiše odpověděla:
„Ano. Na vědomé, logické úrovni je ten slib pryč. Ale v podvědomí… tam žije dál. Tam má svou moc. A právě tam – hluboko – nás svazuje nejvíc. Mnohdy až za hrob. Ale dobrou zprávou je… že i tam se s tím dá pracovat. Dá se to rozpustit. Uzdravit. Pustit.“
A teď se ptám i vás:
Nosíte v sobě nějaký starý slib? Dojemnou větu z dětství, nevyslovený závazek, který vám kdysi dával smysl… ale dnes vás už jen svazuje?
Není čas ho nechat jít? Osvobodit sebe – a možná i toho, komu byl kdysi určen?
