14/08/2026
CESTA K SEVERU
🌞Dovolená je něco, na co se všichni většinou těšíme.
Odpočinek. Konec práce. Vypnout hlavu.
Jenže když je ženská po padesátce OSVČ, která je zvyklá pořád něco řešit, nabízí se otázka:
Budu vůbec schopná odpočívat?
No, uvidíme.
Letos jsem měla jednu obrovskou výhodu. Nemusela jsem totiž organizovat vůbec nic. Kam pojedeme, kde budeme bydlet, kudy pojedeme – všechno vymyslel, zařídil a taky zaplatil manžel.
🍀Naštěstí.
Mým úkolem bylo v podstatě jen sbalit si věci, nastoupit do auta a odpočívat.
To zní jednoduše, že?
Tak kam letos?
Když je v Česku skoro 40 °C ve stínu, jet ještě dál na jih Evropy nám připadalo poněkud zbytečné.
Vydáme se tedy na SEVER!🌏🧭
Tam můžeme předpokládat mírnější klima a snad i chladnější vodu. Protože brněnský Prygl už koncem července není ke koupání.
Je to taková teplá zelená polívka.
A tak jednoho brzkého srpnového sobotního rána nakládáme čtyři lidi, jednu psinu (míněno psa ženského pohlaví jménem Nori) a takové množství zavazadel, že by nám i Ludvík XIV. záviděl garderobu, do firemní Toyoty Proace City (se standardním vybavením a radiálními pneumatikami) a vyrážíme.
🚗Čeká nás 14 hodin jízdy, asi 850 kilometrů, a celkem pět zastávek.
To víte. Pes i my se holt musíme občas protáhnout.🐕
Cíl?
🏖Balské moře, přesněji Rusinowo v Polsku. To je co byste jantarem dohodili od Gdaňska.
A lidi, tohle je něco úplně jiného než Chorvatsko nebo Itálie.
Cestou míjíme pole. Spoustu polí. A větrné elektrárny. Spoustu větrných elektráren.
A pak přijedeme do krajiny, která mi připadá, jako kdyby někdo vzal Jižní Čechy, přimíchal trochu Řecka, trochu Finska a celé to postavil na okraj moře.
V Chorvatsku byste možná bydleli ve stanu nebo apartmánu. Tady většina dovolenkářů obývá malé prázdninové domečky.
Někde jich stojí v řadě třeba dvacet úplně stejných.
Takové větší teletníky.⛺️
Ale proč ne?
Ve stanu by vás tady stejně nejspíš odfoukl vítr.
🏝A potom uvidíte pláž.
Dlouhou.
Širokou.
Písčitou.
Duny, kam až dohlédnete. Žádná hlava na hlavě. Kolem vás spousta prostoru a většina místních dovolenkářů obehnaná svými pověstnými plážovými paravany proti větru.
My?
My jsme je ani nepotřebovaly.
Plesknout sebou do vyhřátého písku a nic nedělat je totiž překvapivě příjemná disciplína.
V Česku se teploty šplhají ke čtyřicítce
Tady je sotva pětadvacet.
Moře má možná kolem dvaadvaceti a místní se většinou raději vyhřívají na pláži.
To my, otužilí Středoevropané, se jdeme koupat!
A když vlaje červená vlajka?🚩
Tak alespoň smočit kotníčky.
Jenže dovolená s člověkem, který tvoří obsah na sítě, má jeden háček.
Normální člověk vidí krásnou pláž a řekne si:
„To je nádhera.“
Já vidím krásnou pláž a říkám si:
„Tohle musím natočit.“
"Tady by šla fotka."
"Tady reel."
"A támhle by to chtělo společnou rodinnou fotografii."
A pak mě napadne geniální myšlenka.
„📸 Pojďte! Uděláme společné selfíčko na novoročenku!“
Rodina se na mě podívala, jako bych právě navrhla společné koupání s tuleni.
„Ses zbláznila? Budeme na novoročence v plavkách?!“
No tak ji tedy nemáme.🥺
Rodina totiž evidentně přijela na dovolenou.
Já jsem si s sebou přivezla ještě malou pobočku Masáží Leonis.
Pak nemám být unavená a stresovaná.
Člověk by si měl dovolenou s rodinou užívat.
Jenže ono to někdy nejde. Takový kapesní vypínač by se hodil...
A někdy to naopak přijde ve chvíli, kdy to vůbec neplánujete. Takové to "BLIK" . A pak to jde úplně samo.
Jednou jsme se vraceli z výletu.
Moře bylo ten den divoké. Velké vlny, studená voda a rodina jednohlasně rozhodla, že do ní rozhodně nepoleze.
Jenže já jezdím k moři, abych se koupala.
Takže jsem se utrhla.
Sama.
Vlezla jsem do studeného Baltu a najednou mi bylo úplně jedno, že nikdo další nechce.
Skákala jsem do vln. Houpala se na nich. Nechala se několikrát převálcovat zpěněnou přílivovou vlnou a zase jsem se zvedla.
A bylo to báječné.
Žádný telefon.
Žádný reel.
Žádná novoročenka.
Jen já, studené moře a vlny. Smála jsem se a výskala jak malá holka a bylo mi úplně jedno, zda se na mne někdo dívá.
Na pláži jsem potom potkala Češku od Liberce. Daly jsme se do řeči a báječně si popovídaly, jako kdybychom se znaly mnohem déle než pár minut.
Večer jsme se na pláži potkaly znovu.
Tentokrát už každá se svou rodinou. Přišli jsme pozorovat zatmění Slunce, které se i s Měsícem pomalu utopilo v moři.🌓
A někde mezi tím vším – mezi mořem, pískem, větrem, grilováním, výlety, rodinou, psem a mojí věčnou potřebou něco fotit, natáčet a psát do dvou do rána na sítě – mi začalo docházet, že jsme letos možná nejeli na sever jen proto, abychom utekli před čtyřicítkami.
Objevili jsme místo, které nás překvapilo.
A mně se tady začalo opravdu líbit.
🌟Je pátek večer....
Dopisuji tenhle fejeton a kolem mě se balí kufry, tašky a všechna ta garderoba, kterou jsme před týdnem přivezli.
Brzy ráno vyrážíme zpátky domů.
Jen Nori se zřejmě nikam nechystá?
Nechce ani večeři.
A pokaždé, když zavoláme:
„Nori, pojď domů!“ uteče na zahradu a schová se v thújích.
Možná se jí prostě nechce vrátit.
A víte co?
Mně vlastně taky ne.
"Do zobaczenia, Polska."🇮🇩❤️
...........
Od AU po WOW aneb deník jedné padesátnice Díl 3 . - Cesta na sever
Příjemné čtení pro vaše potěšení I poučení
...........
❤️ Masáže Leonis
Místo kde hledáme příčiny, nejen následky.
www.masaze-leonis.cz
