27/06/2025
Mám sen… o světě, kde je dětský hlasitý pláč v pořádku. Sen, kde jsme soucitní k jeho zhroucení, kde v jeho slzách nevidíme selhání rodiče, ale projev obrovských emocí v malém tělíčku, které se s nimi teprve učí žít...
Včera jsme byli v obchodním centru. Slunné horké odpoledne, v šátku spokojeně spící miminko a vedle mě čerstvě šestiletá dcerka, která se těšila na zmrzlinu. Všechno bylo v pořádku až do chvíle, kdy dostala kopeček do „toho obyčejného“ kornoutu místo „toho čokoládového“.
A pak přišel výbuch sopky emocí.
Pro nás dospělé je to banalita. Pro ni to v tu chvíli byla ta největší křivda na světě. A její mozek reagoval přesně podle toho. Zklamání, frustrace a bezmoc explodovaly v hlasitý, srdceryvný pláč. Zatímco jsem se snažila situaci vyřešit, zaplatit a klidně ji navigovat ven, přišel pracovník ostrahy s větou: „Můžete to dítě ztišit?“ Byl hodně překvapen mým „Bohužel, ne“. (Ani jedno z mých tří dětí nemá tlačítko hlasitosti a už vůbec ne start/stop, hledala jsem opakovaně ;-) )
Není to moje první dítě, i když je první tak s tak silnými emocemi, není to první její velká frustrace, není to první střet s lidmi, kterým se dětský pláč nelíbí. Byla jsem připravena. Zatímco jsem se jako matka snažila přijít na konkrétní řešení, které pomůže, psycholožka ve mně naživo sledovala učebnicový příklad toho, jak vypadá erupce frustrace, přehlcení emocemi. Kognitivní argumentace samozřejmě nefungovala, protože novější a "rozumnější" části mozku se v ten okamžik vypinají.
Pro popis příbuzným, kteří to zhroucení občas pozorují a nevědí, jak reagovat, používám metaforu bouřky. Můžete se jakkoliv moc a jakkoliv dlouho snažit se s bouřkou domluvit, aby přestala, ale dokud její energie přirozeně nevyprchá, budou hromy a budou blesky. Bude to hodně chaotické. Ale pomine a znovu bude svítit slunce.
Naším cílem v incidentu je zachovat vztah s dítětem a vytvořit podmínky, aby se z toho zhroucení dostalo co nejdříve. U některých dětí to znamená přestat na dítě mluvit, protože mluvení zvyšuje frustraci a přispívá k tomu, že bouřka bude trvat déle. U některých naopak dát pochopení a pojmenovat emoce. Bohudík, velké erupce budou postupně mizet s dozráváním nervové soustavy.
Prosba „ztišit si to dítě“ mě ale postavila do neřešitelné situace.
Možnost A: Být majákem v bouři. Dělat to, co vím, že je správné. Zůstat klidná a poskytnout jí bezpečí, dokud se bouře nepřežene. Najít okamžik, kdy bych se už mohla domluvit, že půjdeme hlasitě plakat ven. To ale vyžaduje čas.
Možnost B: Podlehnout tlaku. Pokusit se dítě umlčet. Zvýšit hlas, pohrozit, zatřást s ním. Udělat cokoliv pro okamžitý výsledek, abych vyhověla okolí. Tím bych ale popřela vše, čemu věřím. Zradila bych důvěru své dcery a naučila ji, že její pocity jsou špatné a je třeba je potlačit.
Nemohla jsem ji zradit.
Neexistuje žádné kouzelné tlačítko.
Není žádný přijatelný způsob, jak dítě k tichu okamžitě donutit.
Rodič není krotitel šelmy. Je bezpečný přístav a jeho jediným úkolem je počkat, až se bouřka uklidní, a snížit její dopad na společnost v rámci možností.
Ta situace mě mrzí. Ale ne kvůli mé dceři – její reakce byla přiměřená jejímu věku, typu nervového systému a vývoji. Mrzí mě to kvůli nám jako společnosti. Mrzí mě, že pracovník ostrahy, místo aby se zeptal: „Jste v pořádku, mohu vám nějak pomoci?“, zvolil demonstraci síly.
Cítila jsem se souzená a pod tlakem, místo toho bych se mohla cítit podpořená. Mohl mi nabídnout, že mi pomůže s kočárkem mladší dcery, abych měla volné ruce a pomohla starší dcerce ven. Mohl by jen chápavě kývnout. I takové malé gesto by mohlo pomoci. Ach, kdyby jen věděl, jak moc je to náročné pro rodiče – ustát emoce dítěte, navigovat ho ven ze zhroucení a zároveň řešit emoce dospělých lidi, kteří se do situace snaží zapojit...
Můj sen není o světě bez dětského pláče. To je iluze. Děti pláčou, vztekají se, prožívají emoce na plné pecky. A je to tak v pořádku. Právě díky tomu jednou vyrostou.
Můj sen je o světě s větším pochopením. O světě, kde si navzájem dáváme trochu víc prostoru a laskavosti. Kde víme, že za hlasitým pláčem dítěte se neskrývá rozmazlený spratek, ale malý člověk, který se "učí" žít. A rodič, který dělá to nejlepší, co v danou chvíli umí.
A až příště uslyšíte dětský pláč, zkuste se na chvíli zastavit. A místo pohoršení zkuste v duchu poslat trochu soucitu, zkuste se s pochopením usmát na jeho rodiče, kteří by si sami ze všech sil přáli, aby se situace co nejdřív vyřešila. Protože právě ten soucit je to, co všichni – malí i velcí – potřebujeme nejvíc.
