24/08/2026
Důvěřuj, ale prověřuj. Tedy pokud nejsi úřad.
Někdy v srpnu jsem udělal chybu.
Podíval jsem se do registru vozidel.
Neměl jsem to dělat.
Nebyl k tomu vlastně žádný zvláštní důvod. Auta stála tam, kde stát měla. Doklady jsem měl tam, kde jsem je mít měl. Nikdo mi nevolal, nikdo nic nechtěl a po zkušenostech posledních měsíců jsem byl vlastně docela rád za každý den, kdy po mně žádný orgán státní správy nic nepožadoval.
Jen jsem se podíval.
A zjistil jsem, že jedno z našich aut už přibližně dva měsíce není administrativně tím autem, které stojí přede mnou.
To mě zaujalo.
Podíval jsem se tedy na druhé.
Neměl jsem to dělat podruhé.
Taky.
Z obou vozidel byla v registru odstraněna hromadná přestavba, včetně zápisu zvláštního výstražného zařízení.
Výborně.
Vyšel jsem ven.
Podíval jsem se na Citroën.
Majáky tam byly.
Podíval jsem se na Mazdu.
Taky.
Vrátil jsem se k počítači.
Podle registru tam nebyly.
Vyšel jsem tedy znovu ven.
Pořád tam byly.
V této chvíli jsem začal tušit, že na dnešní odpoledne už žádný další program potřebovat nebudu.
Záhada dvou automobilů
První otázka byla poměrně jednoduchá.
Kdo nám přepsal auta?
My ne.
O žádnou změnu jsme nežádali.
Nikomu jsme nesdělili, že byla zařízení odstraněna.
Především proto, že odstraněna nebyla.
A tak jsem začal pátrat.
Stopa mě nakonec zavedla na jeden městský úřad kdesi v Pardubickém kraji.
Což mě jako člověka z Karlových Varů, který měl obě předmětná vozidla zaparkovaná v Karlových Varech, pochopitelně okamžitě napadlo jako první místo, kde hledat.
Začal jsem tedy klást otázky.
Kdo změnu provedl?
Z čího podnětu?
Na základě čeho?
Byl před změnou kontaktován vlastník?
A byl alespoň následně informován, že se něco změnilo?
Odpovědi přišly.
A byly pozoruhodné.
Správní orgán potvrdil, že změny byly provedeny na základě jednání zmocněnce a předložených podkladů. Vlastníka před provedením změny nekontaktoval.
Ani po ní.
Jednání totiž probíhalo v zastoupení.
Dobře.
Takže jsme se posunuli.
Nevěděli jsme, že někdo naším jménem požádal o změnu údajů na našich autech.
Nevěděli jsme, že změna byla provedena.
A nevěděli jsme ani, že už je přibližně dva měsíce hotová.
Ale alespoň už jsme věděli, že jsme o tom nevěděli.
Pokrok.
A jak jste zjistili, že to někdo sundal?
Tady začala být celá věc skutečně zajímavá.
Položil jsem totiž správnímu orgánu další, podle mého názoru poměrně logickou otázku.
Na základě čeho jste zjistili, že výstražná zařízení byla z vozidel skutečně odstraněna?
Odpověď byla jednoduchá.
Na základě předložených žádostí a údajů vložených do informačního systému.
Dobře.
Tak jinak.
Kdo vám doložil, že zařízení byla skutečně odstraněna?
Příslušná skutečnost byla vložena do systému nástavbářem.
Dobře.
Ještě jednou.
Jakým konkrétním způsobem jste ověřili, že zařízení byla z auta opravdu odstraněna?
A tady přichází odpověď, kterou si prosím zapamatujte.
Správní orgán vycházel z elektronického potvrzení v systému, kde nástavbář deklaroval, že přestavba byla odstraněna.
Auto nikdo neviděl.
Nikdo jej fyzicky nekontroloval.
Žádná fyzická kontrola ze strany úřadu neproběhla.
Správní orgán následně vysvětlil, že za správnost údajů vložených do systému odpovídá certifikovaný nástavbář.
To je naprosto pochopitelné.
Když je něco uvedeno v oficiálním systému, podloženo oprávněnou osobou a následně zapsáno do registru, člověk přece musí mít možnost se na takový údaj spolehnout.
..
Počkejte.
Tuhle myšlenku už jsem někde slyšel.
Občan dokumentům věřit nesmí
V jiném správním řízení jsme totiž dostali velmi poučné školení.
Můj bratr Vašek řídil vozidlo, jehož technické doklady obsahovaly příslušný zápis. Vozidlo prošlo technickými kontrolami. Přestavbu provedla odborná firma. My jsme se na správnost celého postupu opakovaně dotazovali.
A přesto jsme se následně dozvěděli, že to nestačí.
Řidič se přece nemůže jednoduše spoléhat na to, co má vozidlo zapsané v dokladech. Má si ověřit, zda je všechno skutečně v souladu s právními předpisy.
Dobrá.
Beru na vědomí.
Vraťme se tedy na náš úřad kdesi v Pardubickém kraji.
Jak jste si ověřili, že přestavba byla skutečně odstraněna?
Bylo to uvedeno v systému.
Aha.
Takže:
Občane, úřednímu zápisu slepě nevěř. Ověřuj.
Úřade, jak jsi to ověřil?
Podívali jsme se do systému.
Jsem rád, že jsme si to vyjasnili.
Ztracené doklady, které se neztratily
Jenže tím naše malé dobrodružství zdaleka nekončilo.
Při změně údajů byla totiž vystavena také nová osvědčení o registraci obou vozidel.
Ani jedno jsem nikdy neviděl.
Nová ORV převzal zmocněnec s tím, že je měl následně předat majiteli vozidel.
Nepředal.
To ale vyvolávalo ještě jednu drobnou technickou otázku.
Co se stalo s těmi původními?
Ty jsme totiž měli my.
Odpověď správního orgánu:
Původní ORV nebyla odevzdána.
Byla zmocněncem prohlášena za ztracená.
Znovu jsem tedy provedl fyzickou kontrolu.
Našel jsem je.
Přiznávám, že v této fázi už jsem začínal mít o svých schopnostech určité pochybnosti.
Podle registru neměla být na autě přestavba.
Byla.
Původní doklady byly ztracené.
Nebyl jsem schopen je ztratit ani při opakovaném hledání.
A nová ORV existovala.
Ta jsem pro změnu neměl.
Začínalo to být administrativně dokonale vyvážené.
Pozdější písemné vyjádření úřadu bylo ještě konkrétnější.
Prohlášení o ztrátě, odcizení či zničení původních ORV učinila na příslušném formuláři paní Nikola Milbauer a údaj stvrdila svým podpisem.
Ale vždyť máme plnou moc
Zbývala tedy plná moc.
Protože právě tou bylo celé jednání za vlastníka vozidel odůvodňováno.
Jenže i kolem ní postupně vznikla otázka, která mi nedala spát:
K čemu přesně jsme někoho zmocnili?
Správní orgán následně vysvětlil, že předložené plné moci vyhodnotil v kontextu předchozí praxe a elektronických zápisů jako souvislý úkon stejného subjektu při administraci stavu vozidel.
A přidal ještě jeden důležitý detail.
Přestavbář se měl při osobním i telefonickém kontaktu vyjadřovat zcela přesvědčivě, že je všechno dohodnuté, že o všem víme a že hodláme ukončit svou činnost.
Proto úřad neměl důvod mít pochybnosti, že by něco mohlo být v nepořádku.
Tady musím být fér.
Ano. O ukončení činnosti jsme v té době veřejně mluvili.
Po událostech, které jsem popisoval v předchozí retrospektivě, jsme skutečně veřejně oznámili, že takhle dál pokračovat nechceme.
Takže pokud si pan Milbauer naše veřejné vyjádření přečetl, informaci o zamýšleném ukončení činnosti měl kde získat.
To nijak nerozporuji.
Jenže mezi větou:
„Končíme.“
a větou:
„Můžete naším jménem začít měnit údaje v registru vozidel.“
vidím přece jen určitý významový rozdíl.
Možná jsem staromódní.
Když například so**ed veřejně oznámí, že prodává dům, také to ještě nepovažuji za plnou moc k tomu, abych mu zašel na katastr upravit vlastnické vztahy.
Ale budiž.
Vědělo se, že jsme oznámili úmysl skončit.
Jak se z této veřejně známé informace stalo přesvědčení, že je „všechno dohodnuté“ a že o konkrétních úkonech víme, je právě jedna z věcí, které se dnes snažíme zjistit.
A teď už s těmi auty nesmíte jezdit
Když jsem úřadu oznámil drobnou komplikaci spočívající v tom, že přestavby, jejichž odstranění bylo administrativně zaznamenáno, jsou stále fyzicky na vozidlech, přišla odpověď.
Lze vozidla provozovat?
NE.
Skutečný fyzický stav totiž neodpovídá stavu evidovanému v registru.
Zastavme se.
Někdo deklaroval, že přestavby byly z našich vozidel odstraněny.
Odstraněny nebyly.
Na základě této informace byl změněn registr.
My jsme o změně nevěděli.
A když jsme ji náhodou objevili a upozornili, že skutečnost neodpovídá registru, dozvěděli jsme se:
S auty nesmíte jezdit, protože skutečnost neodpovídá registru.
Výborně.
A jak to napravíme?
Přivezte auta, se kterými nesmíte přijet
Správní orgán potřeboval objektivní důkaz, že přestavby, které byly podle systému odstraněny, ve skutečnosti odstraněny nebyly.
Takže bylo potřeba absolvovat evidenční kontrolu.
To dává smysl.
Jenže s auty jsme nesměli jezdit.
Řešení?
Odtahovka.
Obě vozidla jsme měli dopravit na STK na odtahovém vozidle, případně mohl jejich skutečný fyzický stav zadokumentovat policejní orgán.
A tak jsme dospěli k situaci, kterou bych si nevymyslel, ani kdybych se opravdu snažil.
Aby stát mohl zjistit, že zařízení, která z auta nikdy nezmizela, z auta skutečně nikdy nezmizela, musíme státu auto ukázat.
Jenže autem ke státu nesmíme přijet.
Protože stát eviduje, že zařízení zmizela.
Takže auto, ze kterého zařízení nezmizela, musíme naložit na jiné auto a dovézt ho státu jako důkaz, že zařízení, jejichž zmizení stát eviduje, nezmizela.
Přiznávám, že v této fázi už jsem k české veřejné správě začínal pociťovat téměř umělecký obdiv.
Nýčko bych si prosil svoje auta zpátky
A teď přichází moje nejoblíbenější část.
Po doložení skutečného fyzického stavu vozidel správní orgán popsal další postup.
Zahájí řízení o opravě zápisu.
A výsledkem má být, cituji:
„navrácení údajů v registru do stavu před nezákonným úkonem zmocněnce“.
To není moje formulace.
To napsal správní orgán.
Dokonce následně doporučil zvážit podání trestního oznámení a ve svém vyjádření sám zmínil důvodné podezření na možné protiprávní jednání.
Trestní oznámení už v té době existovalo.
Když jsem ho podával, nevěděl jsem, kdo změny provedl ani kdo za nás jednal.
Právě proto jsem chtěl, aby se zjistilo:
Kdo nám vlastně přepsal auta a na základě čeho?
Odpověď jsem si nevymyslel.
Ta přišla až následně.
A tím se dostáváme do současnosti.
Dvě auta stojí.
Čekáme na nápravu údajů a nové doklady.
A já jsem zase o něco vzdělanější občan.
Už vím, že když mám něco napsané v technickém průkazu, neměl bych tomu slepě věřit.
Měl bych si to ověřit.
Když mám něco napsané v registru, také bych tomu zřejmě neměl slepě věřit.
Měl bych se jít podívat na auto.
Když mám doklad v ruce, měl bych si pro jistotu ověřit, zda náhodou nebyl ztracen.
A když zjistím, že někdo naším jménem provedl úkon, o kterém nic nevím, měl bych si ověřit, zda jsem k němu náhodou nedal souhlas, aniž bych o tom věděl.
Člověk se zkrátka musí zajímat.
Takže společnosti Záchranná služba – OSP a všem, kteří se na tomto mimořádném administrativním dobrodružství podíleli, velmi zdvořile děkuji za zkušenost.
Poučení jsem si vzal.
Dokumentům už slepě nevěřím.
Všechno si ověřuji.
A když už jsme si tedy společně ověřili, že auta pořád existují, zařízení na nich pořád existují a původní doklady se navzdory svému administrativnímu zmizení rovněž podařilo nalézt…
nýčko bych si dovolil jednu malou, skromnou prosbu.
Mohl bych prosím dostat svoje auta zase zpátky? :-D
