09/06/2026
Jak slavíte narozeniny vy?
Čím jsem starší, tím méně mě zajímá číslo v občance a tím více mě zajímá otázka, jaký vztah mám sama k sobě.
Protože narozeniny nejsou jen o tom, že jsme o rok starší.
Jsou o zastavení.
Ohlédnutí.
O uvědomění, co jsme za ten rok prožily, co jsme unesly, co jsme pustily a kam jsme dorostly.
A taky o tom, jestli si vůbec dovolíme oslavit samy sebe.
Ne výkon. Ne výsledky. Ne to, co jsme zvládly.
Sebe.
Když přemýšlím nad svými letošními narozeninami, cítím hlavně vděčnost.
Za život, který není vždycky jednoduchý, ale je můj.
Za práci, která se stala nejlepší verzí toho, co jsem si kdy dokázala představit.
A hlavně za ženy, které mě na té cestě doprovázejí a kryjí mi záda.
Za klientky, kterých si nesmírně vážím.
Ženy, které přicházejí s odvahou otevírat místa, kam se často nechce dívat. Staré příběhy. Bolesti. Vztahy. Zklamání. Temné skříňky i zaprášená zákoutí, která byla dlouho zavřená.
Pokaždé mě znovu dojímá, kolik síly je potřeba k tomu být k sobě opravdu upřímná.
A čím déle svou práci dělám, tím víc věřím, že ženská síla nevypadá tak, jak nám ji často ukazují.
Nevidím ji v tom, že všechno zvládneme samy.
Vidím ji v odvaze sdílet.
V odvaze říct nahlas, že si nevíme rady.
V odvaze ukázat slzy, vztek, strach i radost.
A hlavně v tom, když ženy drží při sobě.
Když spolu dokážou mluvit o všem, co život přináší. O vztazích. O dětech. O rodičích. O lásce. O samotě. O stárnutí. O snech, které se splnily, i o těch, které se rozpadly.
Bez soutěžení.
Bez masek.
Bez potřeby být dokonalá.
To jsou chvíle, kdy vzniká něco vzácného.
Pocit, že nejsme samy.
A možná právě za to jsem letos nejvděčnější.
Za ženy, které mají odvahu růst.
Za ženy, které mají odvahu cítit.
Za ženy, které mají odvahu být samy sebou.
A za to, že u toho mohu být.
❤️
Tak mě dnes napadá jedna otázka:
Jak slavíte narozeniny vy? A co způsob, jakým je slavíte, vypovídá o vašem vztahu k sobě samým?
