14/06/2026
Deník dotyku
Aneb jak si malá holka z předměstí splnila svůj sen
Každý člověk má místo, kam se ve vzpomínkách rád vrací.
Pro mě je tím místem Havlíčkův Brod. Není to velké město, ale má své jedinečné kouzlo. Staré uličky, známé tváře a místa, která si člověk nese v srdci celý život. A já ho mám dodnes moc ráda.
Bydleli jsme nedaleko Parku Budoucnost. Pro někoho je to jen park plný stromů a cestiček, pro mě to bylo celé království dětských dobrodružství.
Dodnes si vybavím svoje první rozbité koleno, které tehdy bolelo víc, než bylo potřeba. Pamatuji si sáňkování od Tří křížů, kdy jsme s červenými tvářemi závodili, kdo dojede nejdál. Vzpomínám na vycházky se školní družinou, na vůni mokrého listí po dešti i na zimní dny, kdy rybník Hastrman pokryl led a my nazuli brusle s pocitem, že nám patří celý svět
Už tehdy jsem ale cítila, že jsem trochu jiná. Nebyla jsem hlasitá ani středem pozornosti. Raději jsem pozorovala lidi kolem sebe, jejich radosti i starosti, a často jsem měla pocit, že slyším i to, co zůstává nevyřčené.
Možná právě tam, mezi starými stromy parku Budoucnost, se nenápadně začal rodit můj vztah k doteku. K obyčejnému pohlazení, které dokáže utišit dětský pláč, dodat odvahu nebo jen tiše říct: „Jsem tady.“
Život mě od té doby zavedl na mnoho cest. Nebyly vždy jednoduché a některé vedly přes zklamání, slzy i chvíle, kdy jsem pochybovala sama o sobě. Dnes ale vím, že každá z nich měla svůj smysl.
Když dnes stojím ve svém masérském salonu a vítám klienty, často si vzpomenu na tu malou holku z předměstí. Netušila, čím jednou bude, ale už tehdy v sobě nosila něco, co se nedá naučit – touhu rozdávat klid, bezpečí a lidskost.
A právě o tom bude tento deník. Ne o dokonalém životě, ale o cestě obyčejné ženy, která uvěřila, že jeden upřímný dotek může někdy změnit mnohem víc než tisíc slov.
Ale o tom zase příště🙂
