17/12/2025
Jmenuji se ANGÍNA. Rostu v krku ze semínek nenávisti, ze zlých slov, neodpuštění, nepřátelství, pomsty a prožitého hněvu.
🩵Rostu z chvil, kdy jsem musela mlčet, a přitom toho měla spoustu, co říct. Nesouhlasím s postoji druhých, s jejich názory a životy, ale mlčím nebo naopak křičím, přestože k tomu nemám oprávněný důvod. Polykám hněv velkými doušky. Ale někdy si naopak svého vnitřního konfliktu ani nevšimnu! Ať už nesouhlas dusím v sobě nebo ho projevuji příliš nahlas, něco ve mně roste a hnisá. Když se pak plně projevím nemocí, získávám konečně klid s okolím, kteří berou tuto nemoc jako společensky uznatelnou, za kterou prostě nemůžu.
🩵Jako ANGÍNA jsem obzvlášť oblíbená u dětí. Ty mě jako houbičky nasávají z nepokojů v komunikaci rodičů, a když se projevím jako nemocné dítko, rodiče tím zklidním. Anebo alespoň doufám, že se tomu tak časem stane.
🩵Například takový Zbyněk, který se v létě ošklivě pohádá se svou mámou o své ženě. Začne cítit neoprávněnou zlost k mámině názoru a najednou onemocní. A co víc, ANGÍNU dostane skoro každé další léto v přibližně stejnou dobu. Zároveň s ním onemocní i jeho malý syn, který si zrovna hrál, když měl táta vedle v pokoji syčivě tlumený rozhovor s babičkou. ANGÍNA se dá přeci lehce chytit, to se dobře ví.
🩵Bohužel jako ANGÍNA jsem někdy imunní i na antibiotika a ráda se proto vracím. Co mě ale bohužel zabíjí, a to velmi rychle a účinně? To je odpuštění a uvědomění si svého neoprávněného vzteku. Hůře se léčím, když si o mně někdo myslí, že jsem oprávněná zloba. To se potom nahlas směju, až se stanu hnisavou ANGÍNOU. Můj člověk si myslí, že bude pít jed, namíchaný ze zloby, a že ten druhý se z toho otráví. Kdepak! Otráví se sám. Klidně se vrátím a budu se vracet stále dokola, než sám pochopí.
🩵Kdy jen pochopí, že druhému je jedno, že mu neodpustí? Koho to bude bolet nebo komu to bude vadit více?
🩵Existuje ještě jeden způsob, jak mě, ANGÍNU, zničit. Zkusit se podívat na situaci očima toho druhého. Tak třeba si skočím, v případě Zbyňka, v představách do těla své mámy. Mám najednou její jméno, věk, postavu i vlasy a podívám se na Zbyňka. Co vidím, co cítím v jejím těle? Jaké mám názory? Jsou stejné jako názory Zbyňka? To nikdy… a právě proto jsem neoprávněnou myšlenkou, já, ANGÍNA. Jako máma mám strach a starosti, bojím se o své dítě, myslím si, že jsem schopná mu dát více. Projevuji mu takto svou lásku. Jako máma si dovolím skočit do těla Zbyňka a lekám se, co on vlastně slyší. Slyší odsouzení a nenávist, a proto se hněvá. Jeho žena je přece bohyně. Poté se oba vracíme zpět do svých těl a už dobře víme, že oba chceme totéž – lásku, klid a pochopení.
🩵Co mě, ANGÍNU, zničí v řádu hodin, jsou věty pronesené v duchu nebo ještě lépe nahlas vůči druhému. Jsou to věty: „všechno ti odpouštím, za všechno se ti omlouvám, dávám ti svou lásku“. Jakmile pak v těle nastane klid, nastoupí od přírody samoléčící procesy a já, ANGÍNA, musím zmizet.
🩵Já, ANGÍNA, v sobě nesu i dar. Učím tě komunikovat, sdělovat názory, přijímat kritiku a myšlenky druhých. Učím tě nezlobit se a nahlížet na vztahy očima druhých. Učím tě novým úhlům pohledu, respektu a odvaze se měnit.
Autorem textu je Jana Kočendová .
