Duše Křehká

01/09/2026

POPRVÉ BUDU MLUVIT O SVÉM ŽIVOTĚ A ZPÍVAT PŘED VÍCE JAK 50TI LIDMI 🤯 Jak to na mne působí? 🤯🤯🤯

Už je to venku a začíná mi docházet, do čeho jsem se vlastně pustila. Čeká mě moje první peer konference, která se bude konat v divadle Sedmička na Sokolské v Olomouci, a já tam nebudu jen sedět někde vzadu a poslouchat. Budu tam sdílet celý svůj životní příběh. A taky zpívat. Před minimálně padesáti lidmi.

A zatím kupodivu nemám trému.

Což je samozřejmě podezřelé.

Konference je určená všem, které zajímá duševní zdraví, peerství a vůbec zkušenost člověka, který si sám prošel něčím, o čem dnes dokáže mluvit s ostatními. Pro mě je na tom krásné právě to, že peerství není jen nějaká pracovní pozice nebo hezké slovo. Je to zkušenost, kterou si nesete s sebou. To, co jste prožili, se může stát něčím, co jednou pomůže někomu dalšímu necítit se tak sám.

A já tam budu stát se svým vlastním příběhem.

Se vším, co k němu patří.

Nebude to jen vyprávění o diagnóze nebo o tom, co se mi stalo. Je to můj život, moje pády, moje hospitalizace, vztahy, práce, hledání vlastní cesty, věci, které mě bolely, věci, které mě zachránily, a taky všechno, co se postupně učím o životě s duševním onemocněním.

A s kytarou.

Což je momentálně trochu dobrodružství.

Mám totiž jednu věc, kterou se trochu bojím zjistit: jestli moje kombo vůbec hraje. Kamarád s ním totiž úplně omylem praštil ve výtahu o dveře a od té doby jsem se ještě neodhodlala ho pořádně zapojit a zjistit, jestli přežilo. A vzhledem k mojí exekutivní dysfunkci se z jednoduchého úkolu „zapojit kombo a vyzkoušet ho“ může stát překvapivě dlouhodobý projekt.

Takže zatím vlastně nevím.

Možná bude hrát úplně normálně.

Možná nebude.

A možná to zjistím až těsně před konferencí, což by ke mně vlastně docela sedělo.

Ve čtvrtek mě navíc čeká nahrávání rozhovoru pro Český rozhlas. Takže jestli jsem si chtěla dát malý a klidný návrat k veřejnému vystupování, vesmír má evidentně trochu jiný názor.

A víte co?

Já vlastně nevím, jak to všechno zvládnu.

A myslím, že je úplně v pořádku to říct nahlas.

Nemusím být dokonale připravená. Nemusím být člověk bez trémy. Nemusím mít pod kontrolou každou větu, každou notu ani každou technickou drobnost. Chci tam přijít jako člověk, který má něco, co chce předat, a který se zároveň může klepat, zapomenout text nebo se nadechnout uprostřed věty.

Můj mindset bude asi velmi jednoduchý: nemusí to být perfektní, musí to být moje.

A pokud tréma přijde, tak přijde. Možná mi bude bušit srdce, možná budu mít sucho v puse a možná si těsně před vystoupením řeknu, proč jsem to vlastně celé vymyslela.

Ale pak si vzpomenu na svoje motto:

„Zvládnu to jakkoliv, nebo nějak jinak.“

Tohle mám na něm ráda - není v něm příslib, že všechno půjde podle plánu. Je v něm spíš důvěra, že když se něco pokazí, najdu jinou cestu.

Kombo nebude hrát? Nějak to vyřešíme.

Zapomenu něco říct? Řeknu to jinak.

Budu mít trému? Tak budu mít trému.

Nebude fungovat něco technického? No… tak se asi zasmějeme.

A možná právě tohle je pro mě na peerství nejhezčí. Nemusíme před ostatními dokazovat, že jsme všechno zvládli dokonale. Můžeme ukázat, že jsme se báli, něco se pokazilo, někdy jsme nevěděli, co dál, a přesto jsme pokračovali.

Takže pokud mě na konferenci uvidíte s kytarou, budu tam nejen jako peer konzultantka, ale hlavně jako člověk, který se rozhodl vyprávět svůj příběh takový, jaký skutečně je.

A jestli kombo nebude hrát?

Tak budu pokračovat.

Zvládnu to jakkoliv, nebo nějak jinak. 🤪

IPoradna

31/08/2026

Jsou dny, kdy mám pocit, že moje hlava už chce fungovat úplně normálně, ale tělo jí pořád říká: „Pomalu.“ A myslím, že právě tohle je jedna z nejotravnějších částí života s duševním onemocněním – člověk se začne cítit psychicky lépe, ale energie se nevrátí automaticky s tím. Může se stát, že už máte chuť zase něco dělat, plánujete, přemýšlíte, těšíte se, ale pak zjistíte, že po obyčejné sprše nebo cestě do obchodu potřebujete sednout a chvíli nic nedělat.

Únava může být součástí samotného onemocnění, ale může souviset i s léčbou. Některé léky způsobují ospalost, zpomalení nebo celkový pocit vyčerpání a člověk se pak ocitá v trochu zvláštní situaci: lék mu pomáhá držet nemoc pod kontrolou, ale zároveň mu bere část energie. Přesto není dobrý nápad léky svévolně vysazovat nebo měnit jejich dávkování. Pokud je únava výrazná, dlouhodobá nebo vás opravdu omezuje v běžném životě, stojí za to říct to lékaři, protože někdy se dá upravit dávkování, čas užívání nebo hledat jiná příčina únavy.

Já se tohle pořád učím. Někdy se přistihnu, že jsem unavená a automaticky si říkám, že bych se měla víc snažit, místo abych připustila, že moje tělo možná opravdu potřebuje ubrat. Dřív jsem únavu brala skoro jako osobní selhání, jako kdyby schopný člověk měl přece všechno zvládnout, jenže dnes už vím, že to tak jednoduché není.

Dnes se učím hlavně jednu věc: neměřit svůj den podle toho, kolik toho zvládnu, ale podle toho, kolik energie mám.

Dřív jsem fungovala přesně opačně. Měla jsem seznam úkolů a bylo mi vlastně jedno, jestli jsem unavená. Prostě jsem je udělala. Když jsem nemohla, zatnula jsem zuby, dala si kafe a pokračovala. Jenže tělo si svoje účty pamatuje.

A možná právě tohle potřebujeme slyšet častěji: únava není charakterová vlastnost. Někdy tělo nebrzdí. Jen se snaží dohnat, co jsme po cestě zanedbali.

Takže jestli teď taky fungujete trochu pomaleji než dřív, zkuste na sebe nebýt tak přísní. Možná nepotřebujete víc tlačit "na pilu" . Možná potřebujete chvíli odpočinku a klidu.

30/08/2026

Finální slosování 3 vítězů knihy 6 duší u jednoho stolu!
David Svoboda ♥️
GRATULUJEME VÍTĚZŮM! 🎉🥳

28/08/2026

UPDATE: Podcast s Teryll ART je již zveřejněný :) Zítra budou výsledky soutěže!

Pohled na poruchy příjmu potravy očima pacienta__________________...

21/08/2026

SOUTĚŽ UZAVŘENA, VÝSLEDKY V NEDĚLI!!

Vyhlašuji SOUTĚŽ o knihy Davida Svobody "6 duší u jednoho stolu"
Budeme losovat rovnou 3 výherce!

🥳Jak se můžete zapojit?

➡ Sledujte stránku Duše Křehká
➡ Do komentářů napište "Soutěžím"
A je to!

Anotace knihy:
"Šest cizích lidí. Jedna místnost. A pravidla, která vás mají udržet naživu. V terapeutické skupině nikdo nehledá rychlá řešení. Jde o pomalé, vyčerpávající rozplétání uzlů, které se utahovaly celé roky. U jednoho stolu se schází šest naprosto odlišných osobností, které spojuje jediné – jejich vlastní vnitřní démoni. Někteří bojují o holé přežití, jiní se snaží smířit s tím, že vůbec přežili. Román je syrovou sondou do hlubin lidské psychiky a strachu z vlastního selhání. Co se ale stane, když se v izolovaném mikrosvětě objeví jiskra, která může celý křehký systém spálit na p***l?"

Držím palce všem soutěžícím! 🏆 Slosování proběhne cca za týden v obvyklém video formátu 📽

16/08/2026

Milý deníčku... někdy si říkám, že ze všech lidí na světě bych právě já měla mít k nemocem trochu větší nadhled. Oba moji rodiče byli lékaři, sama jsem studovala medicínu a od dětství jsem vyrůstala v prostředí, kde se mluvilo o nemocech, příznacích, diagnózách a léčbě úplně běžně. Říká se, že lidé ze zdravotnictví bývají ti nejhorší pacienti.

A já tomu začínám opravdu věřit.

Stačí, aby se mi něco stalo, a můj mozek okamžitě přeskočí několik kapitol dopředu. Neřeší jen to, co se děje dnes. Už přemýšlí o tom, co bude za rok, za pět let, ve čtyřiceti, padesáti nebo šedesáti. A zatímco moje tělo řeší jeden konkrétní problém, moje hlava už mezitím staví katastrofický scénář na dalších třicet let.

Teď mám například neurologické potíže s nohama a necítím pořádně některé prsty. A přestože normálně chodím a objektivně nejsem v situaci, kdy bych se kvůli tomu nemohla pohybovat, moje hlava má tendenci okamžitě malovat ty nejhorší možné scénáře.

A přesně tady se ukazuje, jak zrádný umí strach ze zdraví být.

Strach totiž není totéž jako skutečné nebezpečí. Mozek je nastavený tak, aby hledal hrozby a chránil nás, i když reálné riziko nemusí být velké. Když se objeví neznámý příznak, spustí poplach, začneme se pozorovat, googlit a hledat ujištění. Úleva ale často rychle zmizí a kruh se opakuje. To je typické pro zdravotní úzkost.

A já to moc dobře znám.

Mám totiž jednu velkou nevýhodu.

Vím toho o medicíně dost na to, abych si dokázala představit opravdu hodně možností, ale zároveň nejsem lékařka, která by mě v danou chvíli mohla vyšetřit. Takže moje znalosti někdy nepřinášejí klid. Naopak mi nabídnou dalších dvacet důvodů, proč bych se měla bát.

To je trochu ironie.

Člověk si myslí, že když bude o zdraví vědět dost, přestane se ho bát. Jenže někdy znalosti bez schopnosti snášet nejistotu udělají pravý opak.

A tak se teď učím jednu strašně těžkou věc.

Nemusím vědět, co bude za třicet let.

Dnes mám problém s nohama. Řeším ho. Sleduji, co se děje, a pokud přetrvává ztráta citlivosti, patří to k příznakům, které je správné řešit s lékařem, protože příčin může být celá řada a přes internet je určit nejde.

Mám tendenci přeskočit přítomnost a žít v budoucích katastrofách. Co když budu mít ve čtyřiceti tohle? Co když v padesáti přijde něco dalšího? Co když moje tělo začne postupně selhávat? Co když už to bude jen horší?

Jenže čtyřicetiletá Zuzka dnes neexistuje.

Padesátiletá Zuzka také ne.

Existuje jen ta dnešní.

A ta dnešní se potřebuje najíst, vyvenčit Toníka, jít do práce, odpočívat, smát se, zpívat, obejmout svoje blízké a možná občas trochu panikařit nad svými prsty na nohou.

Možná právě tohle znamená přijmout, že jsme smrtelní.

Zní to hrozně, ale ono je v tom vlastně něco osvobozujícího.

Říká se, že z života nikdo nevyvázne živý.

Je to trochu morbidní věta, ale je pravdivá.

Jednou každý z nás onemocní. Jednou nás něco začne bolet. Jednou budeme mít vyšetření, kterých se budeme bát. Jednou přijde nějaká diagnóza, nějaký úraz, nějaká změna, kterou jsme si nevybrali. A možná jednou přijde i zdravotní problém, který bude opravdu vážný.

Ale nechci kvůli tomu prožít všechny ty roky předem ve strachu.

Protože pak bych vlastně prožila jednu nemoc dvakrát. Jednou ve své představivosti, podruhé v realitě.

A to nechci.

Učím se tedy něco, co je pro mě možná těžší než jakákoli medicínská poučka: že zdravotní nejistota je součást života a že nemusím mít odpověď na všechno okamžitě. Můžu mít strach a přesto pokračovat v běžném dni. Můžu jít k lékaři a zároveň se nesnažit sama určit diagnózu. Můžu poslouchat svoje tělo, aniž bych ho každých pět minut kontrolovala. A můžu připustit možnost, že něco nebude ideální, aniž bych automaticky předpokládala nejhorší.

To neznamená ignorovat příznaky.

Naopak.

Znamená to naučit se rozlišovat mezi péčí o své zdraví a životem ve strachu o své zdraví.

To jsou dvě úplně jiné věci.

A možná se právě tohle teď učím.

Takže milý deníčku, ano, bojím se.

Bojím se doktorů, i když jsem z lékařské rodiny. Bojím se nemocí, i když jsem kdysi studovala medicínu. A když se mi něco stane, moje hlava má občas potřebu napsat tragický scénář ještě dřív, než vůbec zjistíme, co se děje.

Ale tentokrát ho nechci nechat napsat celý.

Dnes budu řešit dnešek.

Zítřek přijde sám.

A až jednou opravdu přijde nějaký zdravotní problém, který bude ten poslední nebo jeden z těch opravdu těžkých, nechci mít pocit, že jsem svůj život promarnila tím, že jsem se ho bála už desítky let předem.

Chci mezitím žít.

Protože možná největší výzvou není naučit se nebát nemoci.

Největší výzvou je naučit se, že i když se bojíme, nemusíme kvůli tomu přestat žít.

30/07/2026

Říká se, že přátelství z psychiatrických oddělení většinou dlouho nevydrží.

Možná je to pravda. Když se člověk vrátí domů, začne znovu žít svůj život a každý jde svou cestou. Ale někdy se stane něco krásného.

Nás zůstalo pět.

Pět lidí, kteří se poznali v období, kdy nám všem bylo nějak těžko. Nikdo z nás tam nebyl proto, že by prožíval nejlepší období svého života. Potkali jsme se ve chvíli, kdy jsme byli zranitelní, unavení a každý jsme bojovali se svými vlastními démony.

A možná právě proto jsou některé vztahy tak opravdové.

Poslední dny jsem byla zahlcená. Návrat do práce, spousta nových věcí, únava a domácnost, která na mě trpělivě čekala. Jedna z holek mi jednoduše napsala, že přijde pomoct uklidit.

Nepřišla proto, že musela.

Nepřišla proto, že by čekala něco na oplátku.

Přišla proto, že věděla, jaké to je, když člověk nemá sílu úplně na všechno.

Seděla jsem pak doma a říkala si, jak zvláštní to vlastně je.

Lidé s duševním onemocněním bývají často okolím vnímáni hlavně podle toho, co nezvládají. Podle diagnóz, hospitalizací nebo období, kdy potřebují pomoc.

Já ale poslední měsíce znovu a znovu poznávám něco úplně jiného.

Kolik obrovského soucitu v sobě tihle lidé mají.

Kolik empatie.

Kolik laskavosti.

Možná právě proto, že sami dobře vědí, jak chutná bezmoc. Jaké to je stydět se říct si o pomoc. Jak moc dokáže změnit den někdo, kdo přijde a beze slov vezme do ruky hadr, uvaří čaj nebo si jen sedne vedle vás.

Na psychiatrii jsem nepotkala jen lidi s diagnózami.

Potkala jsem lidi s obrovským srdcem.

A dnes jsem si znovu uvědomila, že právě takoví lidé mě učí, co znamená opravdové přátelství. Ne to, které stojí na tom, že se všechno daří. Ale to, které obstojí i ve chvíli, kdy jeden z vás zrovna nemůže a druhý bez váhání řekne: „Neboj, dneska to na chvíli vezmu za tebe.“

Jestli si z hospitalizace odnáším něco, co bych si přála nikdy neztratit, pak jsou to právě tihle lidé.

Přeju každému z nich co nejvíc klidu. Co nejvíc obyčejných dnů, kdy bude dobře. Co nejvíc lidí, vedle kterých nebudou muset nic předstírat.

A pokud tohle náhodou čte někdo z naší pětice...

Děkuju.

Nejen za dnešní pomoc.

Ale za to, že jste mi připomněli, že i na místě, kam člověk nikdy nechce jít, může potkat lidi, které už nechce ve svém životě ztratit.

22/07/2026

Ze série Často slyším...
IPoradna