17/08/2026
PSYCHOSOMATIKA: Může psychika ovlivňovat tělo, aniž bychom tvrdili, že si žena svou nemoc způsobila?
Ano. A právě tenhle rozdíl považuji za naprosto zásadní.
Když se řekne psychosomatika, často se dostáváme ke dvěma extrémům.
Na jedné straně stojí představa, že fyzické onemocnění má vždy nějakou konkrétní psychickou příčinu – a pokud ji najdeme a „zpracujeme“, tělo se uzdraví.
Na druhé straně je úplné odmítnutí psychiky jako něčeho, co s fyzickým zdravím nemá nic společného.
Ani jeden z těchto pohledů podle mě nevystihuje složitost lidského organismu.
Psychika totiž není něco, co existuje někde vedle těla.
Když máme strach, zrychlí se nám tep. Když jsme ve stresu, může se změnit dech, svalové napětí nebo trávení. Když dlouhodobě špatně spíme, projeví se to na fungování celého organismu.
To nejsou metafory. Jsou to fyziologické reakce.
Mozek komunikuje s autonomním nervovým systémem, hormonálním systémem i imunitou. Organismus neustále reaguje na prostředí, ve kterém žijeme, i na to, co prožíváme.
Dlouhodobý stres proto může ovlivňovat například spánek, trávení, svalové napětí, vnímání bolesti a některé hormonální či imunitní procesy.
To ale stále neznamená, že stres nebo psychika automaticky ZPŮSOBILY konkrétní nemoc.
A tady podle mě začíná problém části populární psychosomatiky.
Z velmi složitého vztahu mezi tělem, psychikou a prostředím někdy vytvoří jednoduchou rovnici:
děloha = mateřství
vaječníky = ženskost
prsa = péče o druhé
endometrióza = nepřijetí ženství
Pro některou ženu může mít podobná symbolika osobní význam. Může otevřít zajímavé téma v terapii nebo při sebepoznávání.
Nemůžeme ji ale zaměňovat za prokázanou příčinu onemocnění.
Nemoci vznikají v souhře celé řady faktorů – podle konkrétní diagnózy mohou hrát roli genetické dispozice, hormony, imunita, metabolické procesy, infekce, prostředí, životní styl a mnoho dalších mechanismů.
A do tohoto komplexního systému může vstupovat také psychika a sociální prostředí.
Právě proto je mi blízký pohled, který se neptá:
„Co žena psychicky udělala špatně, že onemocněla?“
ale spíš:
„Co všechno se v jejím těle a životě odehrává a co z toho můžeme ovlivnit?“
Jak spí?
Jak funguje její nervový systém?
Žije dlouhodobě pod tlakem?
Jak nemoc ovlivnila její vztahy, s*xualitu, práci nebo pocit bezpečí?
Jak její tělo reaguje na stres?
Co zhoršuje její bolest?
Co jí naopak pomáhá?
Tohle pro mě znamená dívat se na člověka v souvislostech.
Psychosomatika by neměla ženě přidávat další břemeno v podobě pocitu, že si za svou nemoc může sama.
Měla by nám umožnit rozšířit pohled.
Nejen na nemocný orgán.
Nejen na laboratorní hodnotu.
Nejen na diagnózu.
Ale na celou ženu, která s touto diagnózou žije.
Proto tímto příspěvkem otevírám sérii PSYCHOSOMATIKA ŽENSKÉHO ZDRAVÍ.
Chci se v ní podívat i na některé známé psychosomatické interpretace ženských onemocnění a oddělovat to, co může být zajímavým podnětem k sebepoznání, od toho, co už nemůžeme vydávat za medicínský fakt.
A příště vezmu jedno z nejcitlivějších témat:
ENDOMETRIÓZA A „NEPŘIJETÍ ŽENSTVÍ“.
Proč podle mě není v pořádku říct ženě, že má endometriózu proto, že nepřijala svou ženskost?
A kde naopak psychika, chronický stres, nervový systém a život s chronickým onemocněním skutečně mohou vstupovat do toho, jak žena svou nemoc prožívá?
💬 A zajímá mě vaše zkušenost.
Řekl vám někdy někdo, že vaše gynekologické nebo jiné zdravotní potíže mají konkrétní „psychickou příčinu“?
Co přesně jste tehdy slyšela?
Napište mi to do komentářů. Klidně jednou větou. Myslím, že právě zkušenosti samotných žen mohou velmi dobře ukázat, proč o psychosomatice potřebujeme mluvit citlivěji a přesněji.
