Mgr. Eva Soukup - Nenásilná komunikace, Plzen (2026)

05/08/2026

Možná je právě teď čas nebýt na rodičovství sami. 🧡

Pokud sledujete moje poslední příspěvky s odpověďmi na vaše otázky, asi jste si všimli, že málokdy existuje jedna univerzální rada.
V každé situaci potřebujeme znát kontext, rozumět tomu, co je za chováním dítěte, ale i co se děje v rodiči.

Pokud:
🌱 už leccos víte, ale pod tlakem se vracíte ke starým automatickým reakcím,
🌱 chcete lépe rozumět svému dítěti i sobě,
🌱 řešíte hranice ve výchově, konflikty s dětmi či partnerem nebo časté vyhrocené emoce,
🌱 chcete na sobě pracovat soustavněji,

pak je teď příležitost přidat se k nové podpůrné rodičovské skupině. 🧡

Dvě stávající skupiny jsou plné a v nově otevírané skupině zbývají už jen 3 místa❗️

Setkáváme se jednou měsíčně v Plzni, v uzavřené skupině. Můžete přinášet vlastní konkrétní situace, ptát se, hledat souvislosti, ale také jen poslouchat a inspirovat se zkušenostmi ostatních.

Nejde o to stát se „dokonalým rodičem“, ale postupně lépe rozumět tomu, co se mezi námi děje, a posilovat se na cestě změny. 🌿

Podrobnosti a přihlášku najdete v odkazu v komentáři.

02/08/2026

„Já to přece vím. Tak proč reaguju pořád stejně?“

V posledních týdnech jsem tady odpovídala na vaše otázky na téma výchovy a psala o důležitosti vazby… A možná jste si u některých odpovědí říkali „tohle už znám“ nebo „tohle jsem už četl/-a“.
Jenže vědět, co bychom měli dělat, a skutečně to převést do svého běžného života jsou dvě odlišné věci.

Zvlášť když jsme unavení, frustrovaní nebo v nepohodě, nastupují naše automatické vzorce.
Najednou křičíme, i když křičet nechceme. Ustoupíme z hranice, kterou jsme chtěli držet. Nebo donekonečna vysvětlujeme, i když víme, že to nikam nevede.

Proto skutečná změna v rodičovství i obecně ve vztazích není jen o dalších informacích, ale i o soustavné práci na sobě, poznávání vlastních reakcí, laskavosti k sobě a drobných krůčcích ke změně. 🌱

A právě proto mi dává velký smysl vytvářet pro rodiče prostor, kde na to nemusí být sami a mohou se ke svým tématům pravidelně vracet.

Více napíšu v příštím příspěvku. 🧡 Pokud vás to zaujalo, už teď si můžete napsat o více informací. 😉

29/07/2026

Jak posilovat vazbu s dítětem? 🧡 2. díl

Posilovat vztah s dítětem neznamená všechno mu dovolit. A zde většinou vzniká nejvíc nejistoty, jak to uchopit, aby se dítě mohlo zdravě vyvíjet.
Dítě potřebuje cítit, že se o rodiče může opřít. Že nemusí řídit situaci, hlídat emoce rodiče ani rozhodovat o věcech, které mu ještě nepřísluší.

🧡 Závislost dítěte není problém.
Často máme strach, že když nás dítě hodně potřebuje, nebude samostatné. Velkou roli v tom bohužel hraje společenský tlak na časnou samostatnost dětí.
Zdravý vývoj ale vypadá tak, že dítě může být nejprve bezpečně závislé a zažívat, že se má na koho obrátit, že nemusí všechno zvládnout samo a že „jeho dospělí“ situaci unesou.
Pouze z bezpečné závislosti postupně vyrůstá skutečná, zdravá samostatnost. 🌿

🧡 Dospělý vede.
Mnoho rodičů se bojí, že budou příliš autoritativní, a tak pouští svoji odpovědnost a nechávají ji na dítěti - neustále vysvětlují, vyjednávají a nechávají dítě rozhodovat i o věcech, na které ještě není zralé.
Nezralá nervová soustava takový tlak ale nemůže unést a dítě zažívá úzkost. Někdy se pak dítě snaží naplnit potřebu bezpečí tím, že začne vše kontrolovat, rozhodovat, posouvat hranice a řídit ostatní.
Navenek může takové dítě působit velmi dominantně, ale ve skutečnosti to bývá dítě v úzkosti, vyčerpané a nejisté.
❗️ Bezpečné vedení ale není tvrdost, tresty a pokyny! Je to klidná a laskavá pevnost, emoční stabilita a jistota.

🧡 Hranice vztah nepoškozují.
Rodiče se někdy bojí, že když dítěti něco odmítnou, poškodí tím vztah nebo jeho důvěru. Dítě ale nepotřebuje, abychom mu vždy vyhověli. Potřebuje vědět, že uneseme i jeho nepohodu, že nebude odmítnuté, když je zklamané nebo naštvané.
Pokud hranice nejsou jasné, dítě je často znovu a znovu zkouší a posouvá - hledá pevný bod.
Můžeme dítěti něco nedovolit a zároveň chápat jeho zklamání, zastavit chování a neodmítnout dítě.
Můžeme říct NE a přitom zůstat emočně dostupní.

🧡 Frustrace je součást života.
Dítě potřebuje postupně zažívat, že některé věci prostě nejdou, že nemůže mít vše, co chce, že ostatní lidé nebudou odpovídat jeho přáním.
Gordon Neufeld mluví o „slzách marnosti“ - o chvíli, kdy dítě přestane proti nezměnitelné realitě bojovat a může oplakat, že něco nebude tak, jak si přeje. Tohle je velmi důležitá zkušenost!
Naším úkolem není každou frustraci odstranit, ale bezpečně ho provést „odtruchlením" toho, co nejde změnit. Tedy ne vysvětlovat, ale pomocí empatie nechat proběhnout lítost.❗️
Tohle bývá pro rodiče nejtěžší, protože většinou sami jako děti nezažili, že by s nimi dospělý bezpečně zůstal při vzteku, smutku nebo lítosti. A tak mají přirozenou tendenci nepříjemné emoce rychle zastavit, vyřešit nebo dítě od nich odvést.

V ideálním případě je tedy rodič zralý dospělý, který dítě vnímá, chrání a vede, unese jeho emoce a nepřenáší na něj odpovědnost, na kterou ještě není zralé. 🧡

💬 Na co v běžném životě s dětmi narážíte, kdy je pro vás obtížné přijmout dospělou odpovědnost?

26/07/2026

Jak posilovat vazbu s dítětem? 🧡

V předchozích příspěvcích jsem několikrát zmiňovala, že dítě potřebuje být ukotvené ve vztahu s bezpečným dospělým. Ve všech těchto situacích se objevuje společné téma: dítě potřebuje cítit, že se může o dospělého opřít, že to je on, kdo nese odpovědnost za situaci.

Co to ale vlastně znamená v běžném životě?
❌Rozhodně ne být s dítětem neustále, všechno mu dovolit, snažit se jakékoliv jeho frustraci předejít nebo mu pořád vymýšlet program.

✅Vazbu podporují především drobné opakované zkušenosti, díky kterým dítě cítí, že je v přítomnosti dospělého vítané, patří sem, dospělý ho vnímá, unese jeho emoce a postará se o něj.

Co můžeme dělat konkrétně?

🌱 Nejdřív kontakt, potom vedení.
Než po dítěti něco chceme, přerušíme jeho činnost nebo nastavíme hranici, pomáhá nejprve navázat spojení. Přiblížit se, oslovit ho, podívat se na něj, usmát se, jemně se dotknout.
Dítě nás přirozeně lépe následuje ve chvíli, kdy se s námi cítí propojené.

🌱 Dávat najevo radost z dítěte samotného.
Děti potřebují cítit, že nás těší jejich přítomnost, nejen jejich chování, výkon nebo spolupráce.
Úsměv při setkání, přivítání po probuzení, zájem, objetí nebo obyčejná radost z toho, že dítě vidíme, mu pomáhají cítit vlastní důležitost ve vztahu.

🌱 Nabízet blízkost dřív, než si o ni musí říct.
Aktivní nabízení blízkosti je velmi důležité - přijít za dítětem, obejmout ho, přizvat ho ke společné činnosti, chvíli si hrát, zavést pravidelné společné rituály...
Nečekat, až si dítě pozornost vyžádá. Tohle je velmi důležitý a často opomíjený bod.

🌱 Vytvářet pocit sounáležitosti.
Dítě potřebuje vědět, že má své místo v rodině a že do ní patří i ve chvíli, kdy se mu něco nepodaří nebo se na rodiče zlobí.
Pomáhají společné rituály, rodinné vtipy, oslovení, fotografie, vyprávění společných příběhů.

🌱 Přemosťovat odloučení.
Když odcházíme do práce, dítě do školky nebo večer usíná, pomáhá nesoustředit se na loučení, ale na další setkání. Připomenout, co budeme dělat po návratu, nechat mu drobnou připomínku vztahu nebo vytvořit pravidelný rituál, který spojuje čas před odloučením a po něm.
Dítě tak postupně získává zkušenost, že vztah pokračuje i během odloučení.

🌱 Nikdy nepodmiňovat vztah poslušností nebo správným chováním.
Ignorování, odmítání kontaktu, vyhrožování odchodem nebo věty naznačující, že dítě kvůli svému chování ztrácí naši lásku, mají na vztah i sebehodnotu dítěte devastující dopad.
Hranice můžeme držet pevně, aniž bychom dítěti odebírali vztah.

🌱 Podporovat vztah dítěte s dalšími bezpečnými dospělými.
Rodiče nemusí být jedinými lidmi, ke kterým má dítě vazbu. Velkou oporou mohou být prarodiče, učitelé, asistenti, vedoucí kroužků nebo rodinní přátelé.
Důležité je dítě s těmito dospělými vztahově propojit, ne ho mezi ně pouze „předat“. Pomáhá, když před dítětem vyjadřujeme důvěru v daného člověka a zároveň tomuto dospělému pomůžeme dítě poznat.

🌱 Nebát se převzít vedení a péči.
Posilovat vazbu neznamená předat dítěti rozhodování.
Dítě se může uvolnit, když zažívá dospělého, který ví, co je potřeba, rozhoduje přiměřeně jeho věku a zvládne unést i jeho frustraci.
Více o tom v příštím příspěvku.

Vazba není něco, co bychom měli řešit, až když nastane problém. Buduje se v každodenních drobnostech - v tom, jak dítě vítáme, jak se na něj díváme, jak zvládáme jeho (i svoje) emoce, jak reagujeme na konflikt a dokážeme se po něm k sobě vrátit...

Cílem není dokonalost ani to, že budeme neustále klidní a dostupní, ale opakovaná zkušenost dítěte, že vztah unese blízkost i odloučení, souhlas i nesouhlas, radost i frustraci.

A právě z této jistoty může dítě postupně růst a zrát. 🌿
K základním principům se vrátím ještě v příštím příspěvku.

💬Co vám pomáhá udržovat spojení s dítětem v každodenním shonu?

21/07/2026

Otázka a odpověď č. 5

„Dítě diktátor…?“ Podobné dotazy se opakují velmi často, proto jsem vybrala jeden, který toto téma dobře vystihuje.

„Dobrý den, mám doma skoro 3,5letého syna a poslední dobou musí být všechno po jeho - rozkazuje, kdo má kam jít, co dělat, jak si hrát, že má být ticho… Pokud to tak není, začne záchvat vzteku, dupe, bouchá dveřmi, křičí na mě, ať jdu pryč, hází věcmi… Chápu, že je to normální v tomto věku, ale jak to alespoň trochu zregulovat?
A druhý problém je uspávání. Trvá hodinu, protesty jako blázen. Když nejde odpoledne spát, večer sice usne hned, ale je protivný a ráno je v pět vzhůru. Při uspávání mě musí držet za zápěstí, různě ho chytat, pouštět, lechtat a mačkat. Je to strašně nepříjemné, když to dělá tak dlouho. Navíc se několikrát za noc budí a potřebuje mi zápěstí zase mačkat. Nedá se u toho spát. Vysvětluju, co se dá, ale už toho mám někdy plné zuby.“

-----------------------------------------------------------------
Dlouhé uspávání, noční buzení a každodenní konflikty bývají pro rodiče vyčerpávající.
Z krátkého popisu samozřejmě nedokážu posoudit všechny souvislosti, ale nabídnu obecný pohled:

Ve třech a půl letech dítě ještě neumí dobře regulovat impulzy, frustraci ani silné emoce. To ale neznamená, že má rozhodovat o ostatních.
Když malé dítě rozkazuje, kontroluje ostatní a snaží se, aby bylo všechno podle něj, může působit jako „malý diktátor“. Ve skutečnosti je to ale dítě, které se snaží zvládnout úzkost a nejistotu tím, že přebírá kontrolu. Ta mu může krátkodobě přinášet naplnění potřeby bezpečí a jistoty, dlouhodobě ho ale zatěžuje.

Dítě v tomto věku potřebuje zažívat, že situaci vede dospělý - klidně a bez boje o moc.

❗️Dítě ještě neumí dobře zpracovat frustraci z toho, že se něco děje jinak, než si přeje. Když narazí na hranici nebo uslyší „ne“, může křičet, dupat, bouchat dveřmi nebo házet věcmi.
Jeho emoce jsou v pořádku a potřebují přijetí a doprovázení. To ale neznamená, že ostatní budou dělat všechno podle jeho představ nebo že hranice zmizí jen proto, že dítě protestuje.

Pokud silné emoce dítěte vedou dospělé k tomu, že raději ustoupí a vyhoví mu, často za tím bývá strach z emocí dítěte, bezmoc nebo naše vlastní zkušenost z dětství, kdy nepříjemné emoce nebyly přijímané a bezpečně provázené.
Pak může být těžké unést nespokojenost vlastního dítěte. Rodič ale nemusí jeho emoce zastavit ani odstranit. Potřebuje zůstat klidným dospělým, držet hranici a zároveň dítě nenechat v jeho frustraci samotné. 🧡

Co může pomoct?

🌱 Převzít klidné vedení.
O tom, kdo kam půjde, co bude dělat nebo kdy se půjde spát, nemůže rozhodovat tříleté dítě. Malé volby jsou v pořádku, ale ne o každé situaci je potřeba vyjednávat.

🌱 Nepřipustit boj o moc.
Můžeme uznat, co dítě chce, ale nemusíme jeho požadavku vyhovět. Dítě má právo být nespokojené - je to prostor pro empatii, ne vyjednávání.

🌱 Zastavit nebezpečné chování.
Házení věcmi, ubližování nebo bouchání dveřmi potřebujeme klidně fyzicky zastavit. Dospělý nese odpovědnost za bezpečný prostor.

🌱 Nechat dítě projít frustrací.
Cílem není zařídit, aby se dítě nikdy nevztekalo. Potřebuje postupně zažívat, že některé věci nebudou podle něj a že jeho nespokojenost dospělý unese.
Malé dítě nemá zralý mozek na vlastní seberegulaci, „půjčuje“ si ji od klidného dospělého.

A co uspávání? 🌙
Uspávání je pro malé dítě přechodem do odloučení od blízkého člověka a znamená také ztrátu kontroly. Proto se právě při usínání může potřeba blízkosti a jistoty zintenzivnit.
Držení a mačkání zápěstí může být způsob, kterým se syn uklidňuje - není tedy cesta mu tuto možnost vzít, ale pokusit se změnit způsob. Také tělesné hranice rodiče jsou důležité.

🌱 Nabídnout jiný způsob kontaktu.
Můžete zkusit držení za ruku bez mačkání, dlaň položenou na zádech, hlazení, pevné objetí před spaním, plyšáka nebo polštářek, který může syn svírat.
Změnu je dobré dělat postupně, například zkracovat dobu držení zápěstí a současně nabízet náhradu.

🌱 Vytvořit jednoduchý a předvídatelný rituál.
Večer by měl mít stále podobný průběh - hygiena, pohádka, mazlení, zhasnutí a přitulení... Rituál je dobré držet, ale neměl by se neustále rozšiřovat o nové požadavky.

🌱 Netlačit za každou cenu na odpolední spánek.
Některé děti ve třech a půl letech ještě spánek potřebují, jiné už přecházejí ke klidovému času bez usnutí.
Pokud je syn bez spánku večer výrazně přetížený, může pomoci pravidelný odpočinek během dne a ve dnech bez spánku dřívější večerní ukládání.

🌱 Večer méně vysvětlovat.
Unavené a rozrušené dítě už dlouhá vysvětlení většinou nedokáže zpracovat. Potřebuje krátká sdělení, klid dospělého, který přebírá zodpovědnost a dítě vede.

Cílem je, aby se dítě mohlo opřít o dospělého, který jeho potřeby vnímá, ale nenechá nezralé dítě řídit celou situaci. 🧡

Zažíváte, že dítě se snaží všechno řídit? Co vám pomáhá? 💬

12/07/2026

Otázka a odpověď č. 4

„Dobrý den, prosím poraďte. U skoro tříleté holčičky řešíme večerní krize. Před dvěma měsíci jsme odstranili dudlík na usínání, zbyl tedy rituál v podobě koupele, pohádky a večerního mléka. Postupně ale začala mít problém s čištěním zoubků (večer i ráno) a navyšuje se potřeba mléka, což ovšem zapříčiňuje noční počůrávání. Nevíme, co s tím a jak jí i nám pomoct ke klidnějším večerům. Už přemýšlíme i nad vrácením dudlíku, protože bez něj chybí i denní spánky.“

Děkuju za otázku. Myslím, že podobné večerní krize zná hodně rodičů malých dětí. 🌙

Z takto stručného popisu samozřejmě nejsem schopná posoudit, co přesně se u holčičky děje. Nabídnu tedy obecný pohled, případně doplňte.

V necelých třech letech je dítě stále velmi nezralé a k regulaci svých emocí potřebuje doprovázení dospělých. Večer navíc už bývá nervový systém přetížený a unavený, dítě má menší kapacitu zvládat frustraci a zesiluje se jeho potřeba blízkosti, jistoty a uklidnění.

Dudlík většinou funguje u dětí jako náhrada za přirozený způsob uklidnění, kterým je kojení. Pomáhá dítěti zvládnout přechod od aktivity k odpočinku. Po jeho odebrání se dítě snaží vytvořit jiné regulační mechanismy, což může být ve vašem případě pití mléka.

Nepíšete, jak jste dudlík odstranili - to může být také důležité…

Nechci tím říct, že odebrání dudlíku byla chyba. Spíš to, že je teď důležité více vnímat, jak se dcerka snaží o regulaci a jak jí s tím vy, rodiče, můžete pomoct.

Potřebovali bychom také více prozkoumat, co stojí za večerním odporem. Může to být nějaká „trhlina“ ve vazbě mezi ní a vámi, únava, nahromaděná frustrace ze dne či nejistota související s odloučením a spánkem. Zaměřila bych se proto zejména na posílení blízkosti mezi vámi a na odstranění případného tlaku. V tom může pomoct zařazení rituálů a hravosti do večerní rutiny.

Co může pomoct? 🌱

🧡 Posílit večerní spojení s rodičem.
Pomoci může klidný společný čas, mazlení, houpání, zpívání, jemná masáž nebo jiný pravidelný způsob napojení.

🧡 Najít nový nástroj pro uklidnění.
Po odebrání dudlíku může chybět něco konkrétního, co dítěti pomáhalo regulovat napětí. Ideální je najít za něj „neškodnou“ náhradu, něco, co dítěti pomůže ke zklidnění - například plyšáček, polštářek, hlazení, držení za ruku…

🧡 Předvídatelnost a pravidelnost.
Malým dětem pomáhá, když vědí, co bude následovat. Večerní postup by měl být každý den podobný a co nejjednodušší.
Čím víc je dítě unavené, tím méně zvládá volby, vysvětlování a vyjednávání.

🧡 Nevytvářet z čištění zubů boj.
Zuby je samozřejmě potřeba vyčistit, ale není dobré okolo toho vytvářet tlak, který aktivuje odpor dítěte a často pak vede k boji. Pomáhají volby (jaký kartáček, kdo vyčistí zoubky apod.), hravost (kartáček s písničkou, tekutina barvící plak na zubech…) nebo rituály (např. si zavedeme, že si dítě pohodlně lehne, poslouchá pohádku nebo písničku a rodič mu zuby čistí).
V závorce jsou uvedeny pouze příklady a tipy, které se osvědčily, ale doporučuji hlavně vnímat konkrétní dítě a hledat postupy, které budou vyhovovat vám oběma.

🧡 Prozkoumat, co pro holčičku mléko skutečně znamená.
Pokud je to způsob uklidnění a prodloužení blízkosti s rodičem, potřebujeme ho nahradit jiným prostředkem, který by měl tuto uklidňující funkci.
Mléko doporučuji přesunout na dřívější dobu, aby nebylo součástí usínání.
Změnu ale doporučuji dělat velmi citlivě a pozvolna.

🧡 Denní spánek podpořit rituály, které vytvoříte večer.
Dudlík mohl být důležitým signálem, že přichází čas spánku. Když zmizel, dcerka může potřebovat delší dobu a větší pomoc dospělého, než si vytvoří nový způsob usínání.

🧡 Variantou může být i dočasné vrácení dudlíku.
Pokud bylo dítě na dudlík hodně fixované a jeho odstranění neproběhlo citlivě, může to pro něj být náročné.
Cílem je, aby dítěti se zklidněním a regulací pomáhal rodič. Pokud je ale dítě přetížené, nespí a večery jsou pro celou rodinu velmi náročné, je možné dudlík dočasně vrátit a postupně ho omezovat, respektive nahrazovat vhodnějšími způsoby, tedy zejména blízkostí rodiče, hlazením a mazlením.

Cílem není, aby se dítě zklidňovalo samo – to je něco, čeho vývojově není schopné –, ale postupně přenést jeho zdroj emočního bezpečí z předmětu do vztahu s rodičem. 🧡

Zažili jste po odebrání dudlíku či ukončení kojení podobné období?

09/07/2026

Otázka a odpověď č. 3:

„Zajímalo by mě, proč má dítě (13 let) potřebu se neustále ujišťovat o tom, že dělá (říká, myslí si) věci správně, a když má pocit, že to nedělá správně (nebo podle mojí představy, kterou si ale vytvořilo samo ve své hlavě), tak se pořád dokola omlouvá a ujišťuje se, že jsem jeho jednání pochopila, a to i několikrát během dne zpětně.“

Děkuju za otázku. Myslím, že tohle téma se může týkat mnoha rodin.

Na první pohled to působí jako úzkostnost, snaha o kontrolu. Ale podstatné je, co je pod tím. Hned na začátek chci zdůraznit, že z takto stručného popisu, který je vlastně jen takovým maličkým výsekem reality, nejsem schopná posoudit, co přesně se u konkrétního dítěte děje. Potřebovala bych se doptat na spoustu věcí, takže to by bylo spíše na konzultaci.
Zkusím tedy nabídnout několik nejčastějších příčin a můžete se na své dítě podívat touto optikou - jako rodič, který ho zná nejlépe.

Pod takovým chováním bývá často strach ze ztráty přijetí, strach z chyby, strach, abych nezklamal/-a.
Ve třinácti letech už dítě může působit velké, rozumné a samostatné. Ale emočně bývá ještě pořád nezralé a zranitelné, zvlášť pokud je citlivé. Potřebujeme se tedy podívat na téma emočního bezpečí, o kterém jsem psala už v minulém příspěvku.

• Jednou z příčin může být silná orientace na vrstevníky. V tomto věku to bývá téměř pravidlem. Vlivem této orientace může mít dítě dojem, že musí neustále hlídat, jestli je dost - dost přijatelné pro ostatní, dost vtipné, dost chytré, dost zajímavé, dost normální... Jestli nepůsobilo divně, neřeklo něco špatně apod.

• Určitou roli může hrát i prostředí školy. Pokud dítě často zažívá hodnocení, srovnávání, tlak na výkon nebo strach z chyby, může se naučit být neustále ve střehu a snažit se zavděčit autoritám. Chyba pak není jen běžná součást učení, ale něco, co ohrožuje jeho hodnotu nebo vztah s druhými.

• Velkou roli může hrát také stud a vina, které si dítě může nést už z minulosti.

Co může pomoct? 🌱

💛 Posilovat jistotu a vztah mimo tyto situace
Největší oporou není dokonalá odpověď ve chvíli, kdy se dítě ujišťuje, ale dlouhodobá zkušenost dítěte s bezpečným vztahem. Společný čas, humor, zájem...
Důležité je, aby dítě opakovaně zažívalo, že chyba, nedorozumění, jiný názor nebo nešikovná reakce neznamenají ztrátu přijetí. Vztah není potřeba znovu a znovu zachraňovat, protože je pevný bez ohledu na konflikty.
Napíšu ještě samostatný příspěvek o tom, jak může rodič posilovat vztah, protože to je velmi důležité a zároveň přehlížené téma.

💛 Dávat pozor na přenášení odpovědnosti za své emoce na dítě.
Citlivé děti často přebírají odpovědnost za náladu rodiče. Pokud jsme unavení, zklamaní nebo podráždění, mohou si to vztáhnout na sebe. Pomáhá, když dospělý umí přiměřeně pojmenovat, co se s ním děje, aby dítě nemuselo domýšlet vlastní scénáře.

💛 Nenaskakovat do nekonečné smyčky ujišťování.
Opakované ujišťování může krátkodobě ulevit, ale dlouhodobě někdy nejistotu spíš posiluje. Neznamená to dítě odmítnout, ale klidně a laskavě držet hranici: „už jsme si to vysvětlili, rozumím, že se k tomu tvoje hlava vrací, ale vše je v pořádku“.

Zažíváte doma podobné opakované ujišťování nebo omlouvání? Co vám pomáhá? 💬

06/07/2026

Otázka a odpověď č. 2:

„Jak nejlépe podpořit dítě (7 let), které nemá moc kamarádů a spolužáci mu dávají najevo jeho jinakost?“ 💔

Tohle bývá pro dítě velmi bolestné. A často i pro rodiče - když vidí své dítě osamocené, odmítané nebo „jiné“ mezi vrstevníky, může to aktivovat jejich dávná zranění, vlastní bezmoc a strach.

První impulz pak často bývá snaha dítěti rychle najít kamarády nebo ho naučit lépe zapadnout.
Zkusím nabídnout jiný pohled, který vychází z vývojové teorie založené na vazbě. Nezačínala bych otázkou, jak dítě zapojit mezi vrstevníky, ale jak posílit jeho emoční bezpečí.

Dítě samozřejmě potřebuje kontakt s vrstevníky. Ale není zdravé, když se právě vrstevníci stanou hlavním zdrojem orientace, hodnoty a přijetí. Nezralé děti nemohou vést jiné dítě, nepřísluší jim mít moc nad jeho sebepojetím.
Dítě potřebuje být v první řadě ukotvené ve vztahu s bezpečnými dospělými. Doma, ale ideálně i ve škole.
Právě vztah s učitelem, asistentem nebo jiným dospělým ve školním prostředí může být pro dítě obrovskou oporou. Dospělý, který dítě vidí, přijímá, chrání a pomáhá mu orientovat se v sociálních situacích, může zmírnit bolest z nepřijetí vrstevníky.

Co tedy může pomoct? 🌱

🏡 Co můžete dělat doma
• Posilovat vztah s rodiči - blízkost, společný čas, zájem, humor, mazlení, blbnutí, rituály… Aby dítě cítilo, že má své lidi a že někam patří.
• Nezdůrazňovat důležitost vrstevníků a neudělat z počtu kamarádů měřítko úspěchu.
• Některé děti nepotřebují velkou partu. Někdy stačí jeden kamarád. A nemusí být ve třídě, ale třeba na kroužku, v širší rodině nebo jiné komunitě.
• Nepodporovat přizpůsobení za cenu ztráty sebe.
• Pokud dítě slyší, že je jiné, divné nebo moc citlivé, nepotřebuje doma další, byť jemnější verzi stejného sdělení. Potřebuje zažít, že jeho jinakost není chyba.
Zároveň nepopírat realitu. Nestačí říct, ať si toho nevšímá. Pro dítě to často znamená hodně a potřebuje, abychom jeho trápení viděli a pomáhali mu s ním.

🏫 Buďte v kontaktu se školou
Pokud spolužáci dítě ponižují, vylučují nebo mu ubližují, není to jen dětská záležitost. Je to zodpovědnost dospělých. Škola by měla hledat cesty, jak posílit emoční bezpečí dítěte i kulturu celé třídy.

Bohužel mám zkušenost, že tohle běžné školy, a někdy ani ty inovativní, často moc neumí (díkybohu za výjimky).

Velkou podporou může být, když dítě ve škole naváže blízký vztah s emočně bezpečným dospělým - učitelem, asistentem nebo jinou osobou, ke které může mít důvěru.

🧡 Chraňte emoční bezpečí dítěte
Neznamená to udělat dítě necitlivým, aby mu nic nevadilo. Znamená to mít s ním natolik pevnou vazbu, aby si kvůli odmítnutí od vrstevníků nezačalo myslet, že problém je v něm.

--------------------------------------------------------------

EMOČNÍ BEZPEČÍ DÍTĚTE JE ODPOVĚDNOST DOSPĚLÝCH. Doma rodičů, ve škole učitelů a dalších dospělých, kteří vytvářejí prostředí, ve kterém se dítě nemusí neustále bránit, přizpůsobovat nebo bojovat o své místo.

V naší společnosti ale bohužel nejsme moc zvyklí dívat se na dětské vztahy tímto způsobem. Často spíš nevědomky posilujeme orientaci na vrstevníky. Řešíme, jestli dítě zapadlo, jestli má kamarády, jestli se umí prosadit, jestli si to zvládne vyřešit samo.
Jenže nezralé děti nemají být hlavním zdrojem bezpečí, hodnoty a orientace pro jiné nezralé děti.

⚠️ Někdy mají rodiče dojem, že jejich úkolem je vést dítě k samostatnosti a naučit je zapadnout v kolektivu. Ale samostatnost MUSÍ vždy navazovat na zralost, jinak vytváříme jen nezdravý tlak a obranné mechanismy u dítěte.

Zažili jste něco podobného se svým dítětem? Nebo si sami pamatujete, jaké to bylo, když jste se mezi ostatními cítili jiní? 💬

01/07/2026

Když starší sourozenec začne ubližovat mladšímu...

🌿 Začínám letní sérii odpovědí na vaše dotazy. ☺️

Dnes první anonymní dotaz (zkráceno). 👇
„Máme syna 4 roky a 9 měsíců a roční dceru. Syn už nějakou dobu ubližuje manželovi a dceři – tahá je za uši, štípe, bouchá. Mně to tolik nedělá, protože jsem mu párkrát ukázala, jak to bolí, a bojí se, že bych to udělala znovu.
Vysvětlování nezabírá, zákazy také ne, ani ‚vrácení‘ bolesti. Když se ho večer ptáme, proč to dělá, říká, že neví, nebo to svádí na imaginárního bráchu či Tlapkovou patrolu.
Od narození dcery a nástupu do lesní školky vnímám změny. Poslední dobou se dost osamostatnil. Často si vybírá jiné dospělé než mě, chce rozhodovat o hře s dětmi a je hodně kontaktní až agresivní. Když jsem sama s dětmi, bývá to lepší, ale jakmile je doma manžel, syn je výrazně agresivnější.
Jsem už hodně vyčerpaná. Co bychom mohli změnit, aby se situace zlepšila?“
---------------------------------------------------------------

Děkuji za otevřenost. Věřím, že jste opravdu vyčerpaná.
To, co popisujete, nevypadá jako „schválnosti“, ale spíš jako volání po napojení a vedení. Agrese je často energie frustrace a zároveň snaha získat si blízkého člověka, když je vazba oslabená. Proto může syn cílit hlavně na tátu a mladší sestřičku, kteří představují konkurenci ve vztahu k vám.
Hodně tu může hrát roli i sourozenecké pořadí. Syn přišel o své místo narozením dcery a do toho přišel nástup do školky. To jsou velké změny.
Když mu chybí jistota, může se snažit převzít „alfa“ pozici silou – taháním, štípáním, řízením hry.
Cesta určitě není vracet bolest. Chápu, že v zoufalství k tomu člověk může sklouznout, ale dítě se tím nenaučí empatii. Spíš se učí, že silnější může bolest použít. Navíc to dál narušuje váš vztah a důvěru.
Také je úplně zbytečné ptát se ho, proč to dělá. Nedokáže na tuto otázku odpovědět a zároveň to ještě více klade odpovědnost na něj a může to vyvolávat pocity viny, což situaci často jen zhorší.

Doporučovala bych co nejvíce obnovovat napojení a zároveň převzít klidné vedení:
🌿 každý den krátký čas 1:1 – Vy a syn, bez dcery a bez telefonu, stačí 10-15 minut, ale pravidelně,
🌿 totéž syn s tatínkem – ideálně hravý fyzický kontakt, blbnutí, zápasení, honičky, přetahování, ale s jasnými pravidly: stop znamená stop a tatínek je zřetelně ten, kdo vede.
Když se syn nasytí bezpečným kontaktem, může ubýt tendence dobývat si ho násilím.

U útoků bych nevyjednávala ani dlouze nevysvětlovala. Spíš jemně a pevně zablokovat, případně přesměrovat jinam, např. bouchat do polštáře.
Se sestřičkou je teď Vaše role hlavně ji chránit – být u nich blízko, předvídat, zastavit ruku dřív, než dopadne. A zároveň synovi dávat výsady staršího a jeho vlastní exkluzivní chvíle s vámi.

To, že si vybírá jiné dospělé a děti, nemusí být osamostatnění, ale snaha o hledání pevného bezpečného vztahu. O to víc je teď důležité, aby byl ukotvený u vás a u táty. Pomáhají krátké rituály, předvídatelnost a „mosty“ mezi kontakty.

A ještě jedna velmi důležitá věc: potřebujete se zdrojovat Vy. 🌿
Pět let fungování téměř 24/7 s minimem odpočinku je obrovská zátěž. Zkuste si zařídit mikroodpočinky, zjednodušit den, ubrat očekávání. A pokud je to jen trochu možné, domluvit si nějaké hlídání (kamarádku, babičku, chůvu, výměnu s jinou maminkou).

Kdybych měla vybrat jen jednu věc, začala bych každodenním časem jeden na jednoho a podporou vztahu s Vámi i s tatínkem.
To je v téhle situaci podle mě klíčové.
Držím palce. ❤️

Zažili jste doma podobné období po narození mladšího sourozence? Co vám pomohlo? 💬

Stále můžete psát své dotazy. ✉️

28/06/2026

Červenec bych ráda věnovala vašim otázkám. ⛱️

Některé už mám připravené - z konzultací a kurzů. Ale zajímá mě hlavně to, co právě teď řešíte vy. ☺️
Co vás trápí ve vztahu s dětmi?
Na co často narážíte?
O čem byste rádi mluvili?
Kde si nejste jistí a pomohlo by vám téma více probrat?

Dotazy se můžou týkat vztahu s těmi nejmenšími, s puberťáky, ale klidně i partnerských vztahů. 🧡

Otázky mi můžete psát přímo sem do komentáře nebo do soukromé zprávy, pokud chcete zůstat v anonymitě. ✉️

Během července na ně budu postupně odpovídat v jednotlivých příspěvcích.

Možná právě vaše otázka pomůže i dalším rodičům, kteří řeší něco podobného, jen se třeba zatím nezeptali. 🌱

Mgr. Eva Soukup - Nenásilná komunikace

05/08/2026

02/08/2026

29/07/2026

26/07/2026

21/07/2026

12/07/2026

09/07/2026

06/07/2026

01/07/2026

28/06/2026

Adresa

Internetová stránka

Upozornění

Kontaktujte Praxe

Odkazy

Sdílet

Kategorie