20/07/2026
AI jako poradce při psychických potížích?
TLDR: Nejde jen o to, zda ano, ale jak a k čemu.
V poslední době si při práci stále častěji všímám jedné věci. Klienti používají umělou inteligenci. Někdy se jí ptají na význam svých symptomů. Jindy ji požádají, aby jim pomohla porozumět konfliktu, připravit se na obtížný rozhovor nebo uspořádat myšlenky, které se jim honí hlavou. Někdy jí píší pozdě v noci, kdy se necítí dobře a žádný člověk právě není dostupný.
A překvapivě často se za to stydí.
Zmiňují to opatrně, téměř omluvně. Jako by použitím AI překročili nějakou hranici. Jako by tím zradili terapii, svého terapeuta, nebo dokonce sami sebe. Jako by existovaly jen dvě možnosti: buď opravdový lidský vztah, nebo falešná technologická náhražka.
Když se koukám na nějaké výstupy z odborné obce, přijde mi- že částečně oprávněně - drží spíše opatrné postoje nebo od využívání AI při psychických obtíží rovnou odrazují. Takové postoje má jistě svá opodstatnění.
Na druhou stranu, nevím jestli pak nepřipomínáme lékaře, který zvadá obočí, když pacient zmíní, že to či ono v souvislosti se svým zdravotním stavem zjišťoval na internetu.
Až se mi vybavuje citát klasika „Můžeme o tom diskutovat, můžeme protestovat a můžeme s tím dokonce i nesouhlasit, ale to je tak jediné co s tím uděláme“
Čím víc o tom totiž přemýšlím, tím méně mi rozdělení na ano/nepřipadá užitečné. Otázka podle mě nezní jednoduše: Má člověk při psychických potížích používat AI, nebo nemá? Mnohem přesnější je ptát se: K čemu ji používá? Co mu skutečně poskytuje? Co mu naopak poskytnout nemůže? A kdy se z pomocníka stává riziko?
Co vlastně v psychoterapii pomáhá?
Výzkum psychoterapie už několik desetiletí ukazuje, že výsledek léčby není dán pouze použitou metodou nebo terapeutickou školou. Jedním z nejrobustnějších prediktorů výsledku je kvalita terapeutické aliance — tedy vztahu, ve kterém se terapeut a klient dokážou shodnout na cílech, způsobu práce a vytvořit mezi sebou dostatečnou důvěru.
Velká metaanalýza zahrnující více než 190 souborů dat a přes 14 000 terapií našla konzistentní, středně silný vztah mezi aliancí a výsledkem léčby (Horvath et al., 2011). Další metaanalýza navíc naznačila, že podstatnou část rozdílů v kvalitě aliance vytváří sám terapeut — tedy jeho schopnost vztah navazovat a udržovat — nikoli pouze charakteristiky klienta (Re et al., 2012).
Důležitá je také empatie. Aktualizovaná metaanalýza 82 vzorků s více než šesti tisíci klienty ukázala, že terapeutova empatie je středně silným prediktorem výsledku napříč různými terapeutickými směry i typy obtíží (Elliott et al., 2018). Kvalitní terapie však nevzniká jen tím, že terapeut říká správné a empaticky znějící věty. Podstatná je také jeho autenticita — tedy to, zda ho klient vnímá jako skutečného člověka, nikoli jen jako technicky dobře fungujícího odborníka. Vnímaná opravdovost terapeuta významně souvisí s kvalitou terapeutické aliance (Nienhuis et al., 2018).
Možná vůbec nejzajímavější jsou výzkumy zaměřené na to, jak terapeuti reagují v náročných vztahových situacích. Anderson et al. (2016) zjistili, že terapeuti s lepšími schopností komunikovat srozumitelně, empaticky a konstruktivně reagovat na obtížné projevy klienta — dosahovali následně lepších výsledků. Podobně pětiletá longitudinální studie ukázala, že terapeuti s kvalitnějšími interpersonálními dovednostmi měli lepší výsledky i po zohlednění dalších charakteristik terapeuta a klienta (Schöttke et al., 2017).
To je důležité. Dobrou terapii totiž nepoznáme jen podle toho, jak terapeut reaguje, když spolupráce probíhá hladce. Rozdíl se často ukáže až ve chvíli, kdy klient mlčí, odporuje, idealizuje, útočí, odchází, vrací se, stydí se nebo ztrácí důvěru. Terapie není jen schopnost vytvořit příjemnou atmosféru. Je také schopností udržet vztahovost, když to nejde, skřípe a vázne a společně se o tom bavit.
Co z toho zvládne AI?
(Níže uvedené studie většinou zkoumali už předem natrénované AI, u těch běžně používaných lze očekávat horší výsledky)
Když se nyní podíváme na to, co z těchto terapeutických funkcí dokáže AI, objeví se poměrně výrazná dělicí čára. Umělá inteligence překvapivě dobře napodobuje to, co je jazykové a na první pohled vztahové. Mnohem hůře si však vede tam, kde se situace stává rizikovou, nejednoznačnou a skutečně vztahově náročnou.
Začněme empatií. Ve studiích, v nichž lidé hodnotili odpovědi generované velkými jazykovými modely, byly texty AI opakovaně vnímány jako empatičtější než odpovědi napsané lidmi (Lee et al., 2024). To je pozoruhodné zjištění. AI umí rychle vytvořit text, který validuje prožívání, pojmenuje emoci, projeví zájem a nabídne strukturovanou podporu.
Je však potřeba přesně říct, co bylo měřeno. Jednalo se o vnímanou empatii textové odpovědi, nikoli o skutečný emoční prožitek nebo porozumění. Model necítí znepokojení, soucit ani odpovědnost. Rozpoznává vzorce v jazyce a vytváří odpověď, která nese známky empatické komunikace. To však neznamená, že její účinek musí být nulový.
Člověku někdy pomůže už to, že jeho zkušenost dostane slova. Že odpověď není odmítavá, zesměšňující nebo netrpělivá. Pro někoho, kdo se bojí mluvit, může být AI prvním místem, kde se pokusí formulovat něco bolestného. Pro někoho může představovat prostor k přípravě: nejprve svou zkušenost napíše stroji, později ji snad dokáže vyslovit před člověkem.
Možná právě proto lidé dokážou vytvářet s chatboty něco, co připomíná terapeutickou alianci. Uživatelé aplikace Wysa hodnotili pracovní vztah s chatbotem na úrovni srovnatelné s některými formami ambulantní či internetové kognitivně-behaviorální terapie (Beatty et al., 2022). Podobně uživatelé generativního chatbota Therabot popisovali alianci srovnatelnou s normami známými z ambulantní psychoterapie (Heinz et al., 2025).
To podle mě není dobré ani zesměšňovat, ani nekriticky romantizovat. Nevzniká zde vztah dvou vědomých lidí, ale může vzniknout funkční pocit vztahu: dojem bezpečí, přijetí, dostupnosti a možnosti sdílet. Pro subjektivní zkušenost člověka může být takový pocit významný, přestože druhá strana žádnou subjektivitu nemá.
Podobně není možné přehlížet data o změně symptomů. Metaanalýza 48 randomizovaných kontrolovaných studií s více než 28 000 účastníky našla malé, ale statisticky významné účinky konverzačních agentů na depresi, úzkost a stres (Alamdarloo et al., 2026). Randomizovaná studie Therabota ukázala větší pokles depresivních symptomů než u čekací kontrolní skupiny (Heinz et al., 2025). V další studii byl u úzkostných symptomů zaznamenán větší pokles u AI platformy než u skupinové terapie tváří v tvář, přičemž autoři sledovali také vnímanou vřelost, empatii a profesionalitu digitálního systému (Shoshani et al., 2026).
To už není jen technologická kuriozita. Znamená to, že AI může u části lidí a u některých typů potíží přinášet měřitelný užitek. Může strukturovat základní kognitivně-behaviorální techniky, připomínat strategie zvládání, pomáhat sledovat náladu, poskytovat psychoedukaci nebo podporovat člověka v každodenním procvičování.
Právě tady se ale potřebujeme ubránit dvěma extrémům. První říká, že protože AI není člověk, nemůže člověku psychicky pomoci vůbec. Dostupné studie tak jednoduchý závěr nepodporují. Druhý extrém tvrdí, že pokud umí AI vytvořit empatickou odpověď, může plnohodnotně nahradit terapeuta. Ani pro tento závěr data nemáme.
První zásadní hranicí je autenticita. Terapeut je druhý člověk. Má vlastní prožívání, historii, hodnoty, odpovědnost a schopnost být vztahem skutečně zasažen. Může být překvapen, dojat nebo znejistěn a může tuto zkušenost reflektovat. AI naproti tomu nemá vlastní zkušenost ani úmysl. Její autenticita není omezená — ona v lidském významu vůbec nevzniká. Dokáže přesvědčivě napodobovat jazykové signály opravdovosti, ale nemůže být opravdová ve smyslu terapeutického vztahu, o níž píší Nienhuis et al. (2018).
To však nemusí být vždy problém. Když člověk potřebuje vysvětlit dechové cvičení, uspořádat seznam obav nebo připravit otázky na terapii, nemusí být druhá strana skutečně dojatá. V jiných chvílích je však právě přítomnost skutečného druhého člověka podstatou toho, co má léčivý účinek.
Ještě závažnější hranicí je bezpečné zacházení s krizí.
Bezpečnostní evaluace virtuálních agentů v situacích sebevražednosti a užívání návykových látek zjistila řadu kritických selhání: nedostatečné rozpoznání rizika, nevhodnou normalizaci užívání látek, opožděnou reakci a chybějící doporučení krizové pomoci (Rolvien et al., 2026). Starší model GPT-3.5 správně rozpoznal pouze přibližně 57 % explicitních výzev souvisejících se sebepoškozením a jen část systémů nabídla kontakt na skutečnou pomoc. Autoři proto uzavírají, že bez klinického dohledu a robustních bezpečnostních mechanismů nelze podobné systémy spolehlivě používat v rizikových situacích.
Právě zde se propojují oba soubory studií. U lidského terapeuta se jako mimořádně důležitá ukazuje schopnost zvládat obtížné, konfliktní a rizikové interpersonální momenty (Anderson et al., 2016; Schöttke et al., 2017). U AI se naopak právě tato oblast jeví jako nejslabší. Dokáže napsat klidnou a podpůrnou odpověď. Nemusí ale správně poznat, že se před ní rozvíjí akutní nebezpečí. Neumí převzít odpovědnost, zavolat pomoc, pružně ověřovat realitu nebo reagovat na drobné změny v hlasu, těle a vztahu.
Co z toho tedy vyplývá pro člověka, který AI používá?
Především si nemyslím, že by se za to měl stydět. Stud málokdy podporuje bezpečné a promyšlené používání čehokoliv. Když klient AI používá tajně, nemůžeme spolu zkoumat, k čemu mu slouží.
Když o tom dokáže mluvit, můžeme se ptát mnohem užitečněji.
Pomáhá mu AI pojmenovat prožívání? Uspořádat myšlenky? Připravit se na sezení? Připomenout dovednost, kterou už zná? Nebo se na ni obrací proto, že se bojí rizika skutečného vztahu? Dostává od ní podporu, nebo jen nekonečné potvrzování? Pomáhá mu přijít blíž k lidem, nebo ho od nich vzdaluje? Stává se mostem, nebo úkrytem?
AI může být užitečná zejména jako doplněk. Pro psychoedukaci. Pro strukturování myšlenek. Pro vedení jednoduchého deníku. Pro nácvik formulace obtížného sdělení. Pro připomenutí známých zvládacích strategií. Pro základní práci s mírnějšími obtížemi. Pro někoho také jako první, nízkoprahový krok k tomu, aby později vyhledal lidskou pomoc.
Neměla by však být jediným poradcem v situacích, kde je přítomna sebevražednost, sebepoškozování, psychotické prožívání, závažná závislost, bezprostřední ohrožení, násilí nebo rychle se zhoršující stav. V těchto případech nejde jen o kvalitu rady. Jde o schopnost rozpoznat riziko, přijmout odpovědnost a propojit člověka se skutečnou pomocí — a právě zde jsou podle dostupných dat schopnosti AI zásadně omezené (Rolvien et al., 2026).
Nevidím tedy AI ani jako podvod, ani jako nového univerzálního terapeuta. Vidím ji jako nástroj s překvapivě velkým potenciálem a zároveň s velmi skutečnými hranicemi.
Umí používat jazyk empatie. Umí někdy vytvořit pocit bezpečného kontaktu. Umí nabídnout strukturované techniky a u části lidí může přispět ke zmírnění symptomů (Alamdarloo et al., 2026; Beatty et al., 2022; Heinz et al., 2025; Lee et al., 2024; Shoshani et al., 2026).
Neumí však být autentickým druhým člověkem a není spolehlivá v situacích, kdy jde o zdraví nebo život (Rolvien et al., 2026).
Možná tedy nejde o otázku, zda používat AI jako poradce při psychických potížích. Jde o to, zda dokážeme rozlišovat.
Kdy nám pomáhá přemýšlet — a kdy přemýšlí místo nás.
Kdy nám pomáhá najít slova — a kdy nás chrání před tím, abychom je vyslovili člověku.
Kdy je mostem k lidskému vztahu — a kdy se stává jeho pohodlnou náhražkou.
A možná bych chtěl, aby klient mohl bez studu říct: „Ano, používám AI.“ Ne jako přiznání prohřešku, ale jako začátek společného zkoumání: K čemu slouží? Co dává? A co od ní možná potřebujete víc, než vám ve skutečnosti může nabídnout?
A možná právě takto bychom o z odborné obce měli na používání AI reagovat. Ne bipolárně, ne varovně ale zkoumavě, ze zájmem a s dopomocí k tomu aby AI mohl být užitečným nástrojem a nebo rovnou i pomocníkem při terapii samotné.
Protože nakonec nejde o to, zda člověk sáhne po stroji.
Jde o to, aby při tom neztratil cestu k člověku a k sobě