26/06/2020
Tam, kde nejsou vidět modřiny, stopy po škrcení, otlaky od kurtů, řìkáme si: Možná to ti lékaři, psychologové, terapeuti, zdravotníci, soudci mysleli dobře. Možná to jinak neuměli. Možná jinak pod vlivem okolností nemohli. Ale že by v jejich konání sehrávaly roli předpojatost, předsudky, ideologie, která se sice tváří vznešeně, ale ve skutečnosti ospravedlňuje ty nejhorší skutky? Že by to uměli jinak, ale prostě nechtěli? Že by i jinak konat mohli, ale nechtěli? To si nikdo nedokáže představit. Vždyť výše uvedené profese spadají pod jednu velkou kolonku se štítkem pomáhající. A podezřívali byste člověka, který v těchto profesích pracuje z nečestných pohnutek nebo z toho, že se prostě jen ve jménu dobra pacienta nechá strhnout ke konání a jednání, které ve svém důsledku vede do pekel neetiky? Rozum a logické uvažování nám říká, že ne. Dokonalý je jen Bůh, my lidé nemáme nárok na neomylnost a patent na pravdu, jde ale o to, jestli si to, když něco děláme, uvědomujeme. Je snadné počínat si jako anděl Petronel z pohádky Anděl páně. Je snadné vykašlat se na poslání, poctivè vykonávání řemesla, empatii. Je snadné rozbít rodinu. Je snadné vrazit klín mezi přítelkyni pacienta a jeho rodiče. Je snadné poničit pacientovi deset let fungujìcì, harmonický a láskyplný vztah, když ho už nemůžeme rozbít. Je snadné a pohodlné hodnotit přítelkyni pacienta jen na základě informací od jeho rodičů. Je snadné a pohodlné ignorovat přání dospělého a svéprávného pacienta, že chce být a žít se svou milovanou pritelkynì ve společné domácnosti a zamítat mu to jako zcela nevhodné. Je snadné a pohodlné udělat z jeho holky, která v životě nikomu neublížila, nikdy neměla problémy se s někým domluvit, nikdy ji nikdo vyhrabávat věci z popelnic neviděl, nikdy vy o ní nikdo neřekl ona žije bohémským stylem života, udělat labilního blázna trávicího celé dny prohrabávánìm popelnic a donášenìm takto vyhrabaných věcì k pacientovi do bytu. Důvodů, jak se stát děsnou a tudíž špatnou a nevhodnou partnerkou, která si nezaslouží žít se svým milovaným normální partnerský život ve společné domácnosti, se najde spousta. Je snadné pacientovi pro jeho dobro osekat kontakt s touto megerou na minimum. Je snadné používat logiku přítelkyně pacienta se hádá s rodiči partnera, tak musí být odloučená od partnera. Je snadné říct si ať je pacient nešťastný, sklíčený, ať trpí tím, že chce ke své partnerce, chce s ní žít ve společné domácnosti, ale jeho přání bude ignorováno a on co chvíli vydírán vlastnì rodinou. Daleko těžší je přistupovat k pacientovi tak, jak by lékař chtěl, aby se ve stejné situaci a stejném postavení chovali k němu samotnému a k jeho blízkým. Daleko těžší je nesoudit, nehodnotit a opravdu pomáhat. Daleko těžší je ctìt etiku a nemíchat se do něčeho, do čeho se míchat nesmím buď vůbec, nebo s někým. Daleko těžší je respektovat právo dospělého a svéprávného pacienta zlepšit si nebo zkazit život podle svého a respektovat jeho přání a potřeby. Daleko těžší je používat vlastní rozum a svědomí, na který se mimochodem snažíme zoufale dotlouct i teď. Vím, že se budou Bohnice na tohle poselství hodně mračit, ale už moc dlouho se ve jménu dobra pacienta dějí špatné věci. Musel přijít jistý redaktor, aby se aspoň trochu to, co je na péči špatně, vyrovnalo tím dobrým. Aby se jednomu jinak slušnému náměstkovi otevřely oči a on konečně uviděl, čeho si nikdy dřív nevšiml. Systémové týrání je také týrání a když se spletete, už nikdy nedáte zničené vztahy a životy do pořádku. Jestli bude pan náměstek chtít, může si přijít o tom s autorkou tohoto poselství popovídat.
(Od Andrey Vyhnalíkové)
