20/05/2026
Slíbila jsem vám pokračování našeho druhého porodního příběhu ✨
… dcera se narodila, pod námi obr spoušť, po schodišti přichází syn, za ním naše skvělá sousedka Kája, volá se záchranka. Dcera jenom tak kuňkla, vůbec neplakala, byla spoko. Mně se rozklepaly nohy, trochu jsem si pobrečela, vůbec jsem nechápala, co se právě stalo. Kája nám přinesla ručník, manžel do něj zabalil dceru a že tedy vyrazíme zpět do bytu čekat na záchranáře. Pupečník byl krátký, musel na nás být fakt vtipný pohled - vyšla jsem po schodech nahoru, ze mě visel pupečník, těsně za mnou manžel s dcerou na rukách. Došli jsme do bytu, lehla jsem si na gauč, vzala si dceru na sebe, v ten moment přicházejí záchranáři do bytu, záhy rodím placentu. Přijeli 4 chlapi, pán, co mluvil nejvíc, byl značně nervózní a nebyl moc příjemnej. Ja byla ještě furt dost mimo, svolila jsem k prohlédnutí dcery, kterou mi pak vrátili v takovém tom teplém alobalu 🙈 instruovala jsem je, ať pořádně prohlédnou placentu a ať mi ji zabalej, ze mi ji bude zpracovávat dula. Manžel stříhal pupečník (nůžky si u nás pánové zapomněli, tak nám zůstalo něco na památku 😁). Následně mi ten nervózní záchranář sahá po ruce, to me okamžitě probralo. Ptám se ho, co jako dělá, zda se mi chystá píchnout oxytocin? Odpovídá, že ano. Na nic se me nezeptal, ani mi to neoznámil, proste hrábnul po ruce. Tak mu říkám, ze žádný oxytocin nechci.
COŽE??? Jak jako nechcete? Ten vám dát musíme, jinak nám tady vykrvácíte a umřete.
Opakuji, že nic nechci, placenta už je venku, krvácení se nekoná.
Pánovi se moje přesvědčení vůbec nelíbilo, takže ještě párkrát zopakoval, že můžu umřít a že jsou mu tady teda všichni svědci, źe jsem oxy odmítla.
Tahle situace ho znervóznila asi ještě víc, protože když mě vyváželi na vozíčku z bytu, narval mi na nohy manželovy pantofle. Tak mu říkám, ze si vezmu normálně svoje boty, ze v tomhle pak nikam nedojdu. Nenene, na to neni čas, musíme rychle do nemocnice. Vážně??? 30 vteřin na výměnu bot? Manžel mi teda boty vyměnil a mohlo se pokračovat dál.
Před barákem na lavičce už seděla moje mama, která mezitím dorazila, měla syna v náruči. Vidí mě a povídá “prej je to holka? Jakto?”
Nakecali jsme ji, že to bude kluk, protože byla od začátku oznámení těhotenství hrozně otravná v tom smyslu, aby to byla holka. Takže ano, tohle byly její první slova.. Btw se záchranářů ptala, během toho, co asi chodili nahoru a dolů a ona tam čekala, jestli je všechno v pořádku. Tvářili se prý jak kakabusi a že ji nic říct nemůžou, že nemají potvrzení, že je opravdu můj rodinný příslušník. Lidskost ala “paní, vše vypadá v pohodě, ale víc vám říct nemůžeme” se asi vytratila.
No nic, odvezli nás do Podolí a o přístupu tam vám povím zase příště :)
