Jako jablko Blanka Kotková

12/08/2026

Představte si, že po důležitém rozhovoru položíte oběma lidem stejnou otázku:

„Co bylo podle vás v tom rozhovoru nejdůležitější?“

Často mě překvapí, jak odlišné odpovědi dostanu.
Jeden řekne:

„Bylo mi líto, jakým tónem se mnou mluvil.“

Druhý odpoví:

„Vůbec neposlouchala moje argumenty.“

Přitom byli celou dobu spolu.

Ve stejném rozhovoru.

Poslouchali stejná slova.

A přesto si každý odnesl něco úplně jiného.
Tohle mě fascinuje už mnoho let.

Protože právě tady se většinou začíná rodit příběh.
Ne ve chvíli, kdy si situaci vysvětlíme.

Ale mnohem dřív.

Ve chvíli, kdy si každý z nás všimne něčeho jiného.
A možná právě proto si někdy tak těžko rozumíme.

Nemluvíme totiž o stejné zkušenosti.

Každý z nás mluví o té části příběhu...
..které věnoval největší pozornost.
Když dnes poslouchám lidi, často si nekladu otázku:

„Co se mezi nimi stalo?“
Mnohem víc mě zajímá:

„Čeho si každý z nich všiml jako prvního?“
Protože mám zkušenost, že právě tam se často začne rozcházet jejich společný příběh.

A možná i celý vztah.
Co bylo v posledním rozhovoru nejdůležitější pro mě?

A co bylo nejdůležitější pro toho druhého?

10/08/2026

Většina lidí si myslí, že konflikt vznikne ve chvíli, kdy se dva lidé neshodnou.
Já si tím už dnes nejsem tak jistá.

Myslím, že vzniká mnohem dřív.
Ve chvíli, kdy oba uvěří, že prožili stejnou situaci.
Představte si obyčejný rozhovor.

Oba odcházejí.

Ani jeden nelže.

Ani jeden si nic nevymýšlí.

A přesto každý vypráví úplně jiný příběh.
Tohle mě nepřestává fascinovat.
Ne proto, že bych hledala, kdo z nich má pravdu.

Mnohem víc mě zajímá něco jiného.
**Jak se stalo, že dva lidé odešli ze stejného rozhovoru s úplně jinou verzí toho, co se právě stalo?**
Právě v tom okamžiku se většinou zastavím.

Neptám se:

**Kdo měl pravdu?**

Neptám se ani:

**Kdo udělal chybu?**

První otázka, která mě napadne, je mnohem prostší.
**Jsme si vůbec jistí, že oba mluví o stejné situaci?**
Možná právě tady vzniká víc konfliktů, než si uvědomujeme.

Ne proto, že by lidé chtěli ubližovat.

Ale proto, že každý z nich odešel s jiným příběhem.

A často je ani nenapadne, že ten druhý mohl stejný okamžik skutečně prožít úplně jinak.
Právě tahle otázka mě před lety přivedla na cestu, která nakonec vedla ke vzniku ZVÍŘE V TOBĚ®.
Ne hledání odpovědí.

Ale hledání souvislostí.

Protože když se změní otázka...
..velmi často se změní i celý příběh.
A možná ještě něco.

Když dnes poslouchám lidi, většinou mě nejvíc nezajímá to, co se mezi nimi stalo.

Mnohem víc mě zajímá...

jak se stalo, že právě takový příběh začal každému z nich dávat smysl.

07/08/2026

„Možná jen přeháním.“
Je zvláštní, jak často tuhle větu od žen slýchám.

A ještě zvláštnější je, že ji většinou neříkají na začátku.

Řeknou ji až ve chvíli, kdy mi vyprávějí svůj příběh.
„Možná jsem moc citlivá.“

„Možná to moc řeším.“

„Možná jsem si to jen špatně vyložila.“
A tehdy se neptám, jestli mají pravdu.

Začne mě zajímat něco jiného.
Kdy jste o sobě začala pochybovat?

Ne kdy vznikl problém.

Ale kdy jste přestala věřit tomu, co sama cítíte.
Protože když člověk dlouho poslouchá, že přehání…

že je moc citlivý…

že si všechno bere…

začne postupně pochybovat i o tom, co je pro něj skutečné.
A pak už nehledá odpověď.

Hledá potvrzení.

Ptá se partnera.

Kamarádky.

Maminky.

Internetu.

Každého.

Jen ne sebe.
A přitom velmi často nejde o to, že bychom neuměli cítit.

Jen jsme se odnaučili svému prožívání důvěřovat.

💛

Vzpomenete si na chvíli, kdy jste naposledy svůj první pocit odložila stranou… protože jste uvěřila někomu jinému víc než sobě?

05/08/2026

„Takhle jsem se na to nikdy nedívala.“
To je věta, kterou na individuálních setkáních slýchám poměrně často.
A pokaždé vím, že se právě něco změnilo.

Ne proto, že bych přišla s převratnou radou.

Ani proto, že bych řekla něco, co ten člověk nevěděl.

Naopak.
Většinou celou dobu skládáme jen jednotlivé střípky.

Co je vám přirozené.

Kde se cítíte dobře.

Kde vám něco dlouhodobě nefunguje.

Jaké věty jste o sobě slýchali jako děti.

Co jste si z nich odnesli.

A jak se to všechno potkává ve vašem životě dnes.
Dlouho to vypadá, že si jen povídáme.

Že vedle sebe pokládáme jeden dílek za druhým.

A pak se najednou něco propojí.
Ne proto, že bych vám ukázala nový příběh.

Ale protože vy sami poprvé uvidíte ten svůj.
A právě v tu chvíli přichází to tiché:

„Aha…“

Ne to krátké překvapení.

Ale to hluboké, po kterém najednou začnou dávat smysl věci, které byly ještě před chvílí jen změť pocitů, otázek a domněnek.
Protože skutečná změna podle mě nezačíná ve chvíli, kdy dostaneme další radu.

Začíná ve chvíli, kdy sami uvidíme souvislosti, které jsme do té doby neviděli.

💛
Co kdyby odpověď, kterou tak dlouho hledáte, nebyla někde venku… ale v příběhu, který si zatím neumíte poskládat?

03/08/2026

31/07/2026

„To je přece jasné.“
Kdykoliv tuhle větu slyším, zpozorním.

Ne proto, že bych s ní nesouhlasila.

Ale protože mě začne zajímat něco úplně jiného.
Jak jsme došli k tomu, že je to jasné?
Nedávno jsem poslouchala několik lidí, kteří popisovali stejnou situaci.

Jeden mluvil o neúctě.

Druhý o zklamání.

Třetí o nepochopení.

A čtvrtý byl přesvědčený, že se vlastně nic nestalo.

Nikdo z nich nelhal.

Každý jen vyprávěl příběh, který viděl.
V tu chvíli mě přestalo zajímat, kdo má pravdu.

Začalo mě zajímat něco mnohem zajímavějšího.

Čeho si všiml jeden, že to druhému úplně uniklo?
Od té chvíle už neposlouchám jen to, co lidé říkají.

Poslouchám i to, co v jejich příběhu chybí.

Možná právě tam totiž bývá ukrytá druhá polovina toho, co se opravdu stalo.

A možná i důvod, proč si někdy nerozumíme.
Jakou část příběhu nevidím jen proto, že ji nevyprávím já?
💚

29/07/2026

„On je prostě sobecký.“
Když tuhle větu slyším, nikdy mě jako první nenapadne, jestli je pravdivá.

Napadne mě něco jiného.

Jak jsme k tomuto závěru vlastně došli?

Co přesně udělal?

Co jsme od něj očekávali?

A kdy se z jeho chování stala vlastnost?
Protože mezi tím, co člověk udělá…

…a tím, jaký podle nás je…

je obrovský rozdíl.
Přesto tu vzdálenost často přeskočíme během několika vteřin.
Nevíme, proč to udělal.

Nevíme, co prožíval.

Nevíme, z čeho vycházel.

Nevíme, co mohl v té chvíli vidět nebo prožívat jinak než my.

A přesto máme pocit, že už víme, jaký je.
Od té doby se pokaždé, když mám pocit, že už vím, jaký ten druhý je, na chvíli zastavím.
A položím si jedinou otázku.
Co opravdu vím… a co si zatím jen domýšlím?

27/07/2026

„Já už opravdu nevím, co pro něj mám ještě udělat.“
Tu větu slýchám poměrně často.

A pokaždé v ní slyším obrovskou lásku.

Starost.

Snahu.

Ochotu udělat pro druhého první poslední.
A pak se někdy zeptám jen jednu jedinou otázku.

„Jak víte, že právě tohle od vás potřebuje?“

Většinou nepřijde odpověď.

Přijde překvapení.

Protože ta otázka míří úplně jinam, než čekali.
My totiž většinou nepochybujeme o své snaze.

Pochybujeme o druhém.
Říkáme si:

Proč si toho neváží?

Proč to nefunguje?

Proč se nic nemění?
Jen málokdy nás napadne zastavit se u sebe a položit si jinou otázku.

Pomáhám tomu člověku... nebo pomáhám své představě o tom, co by mu mělo pomoci?
Ten rozdíl je obrovský.

Když je mi smutno, pomůže mi, když mě někdo obejme.

Automaticky předpokládám, že obejmutí pomůže i druhému.

Jenže co když právě v té chvíli potřebuje prostor?
Když si nevím rady, ocením konkrétní řešení.

A tak začnu radit.

Jenže co když ten druhý nepotřebuje radu?

Co když potřebuje, aby ho někdo nejdřív opravdu vyslechl?
Za ty roky jsem si všimla jedné zvláštní věci.

Lidé se často ptají:

„Co mám udělat?“

Mě ale mnohem víc zajímá jiná otázka.

„Podle čeho jste usoudil, že to druhý člověk právě teď potřebuje?“

💚

24/07/2026

Možná to znáte.
Někdo vám vypráví, co se doma děje.

A pak mezi řečí pronese větu:

„My si prostě nerozumíme.“
Kdykoliv ji slyším, na chvíli se zastavím.

Ne proto, že bych přemýšlela, kdo z nich má pravdu.
V hlavě mi naskočí úplně jiná otázka.

„A jak poznáte, že si dva lidé rozumí?“

Často následuje několik vteřin ticha.

Ne proto, že by ten člověk odpověď neznal.

Ale protože si tu otázku možná nikdy předtím nepoložil.

A právě v tu chvíli se rozhovor často začne ubírat úplně jiným směrem.

Přestaneme hledat viníka.

Přestaneme řešit, kdo co udělal.

Začneme společně objevovat, co vlastně každý z nich pod slovy „rozumět si“ vidí.
A bývám překvapená, jak odlišné ty představy mohou být.
Možná právě proto mě dnes při rozhovorech nejvíc nezajímají odpovědi.

Fascinují mě otázky.

Protože jedna dobře položená otázka někdy otevře víc dveří než deset dobře míněných rad.
A možná právě proto mě moje práce tolik baví.

Ne proto, že lidem dávám odpovědi.

Ale protože společně hledáme souvislosti, které byly celou dobu na dosah – jen jsme se na ně ještě nepodívali z tohoto úhlu.

💚

22/07/2026

Mám radost. Takovou tu opravdovou, dětskou radost. 😊
Dnes mi přišlo osvědčení.

Zvíře v Tobě® je od této chvíle oficiálně registrovanou ochrannou známkou.
Když jsem ten papír držela v ruce, vůbec jsem nemyslela na úřady ani paragrafy.
Začaly se mi vybavovat úplně jiné obrazy.

První workshop.
První nejistota.
První člověk, který mi řekl:
"Tohle mi dává smysl."

Pak další.

A další.

Děti.
Rodiče.
Pedagogové.
Dospělí, kteří odcházeli s větší lehkostí, než s jakou přišli.
A najednou mi došlo...

Tohle razítko neříká, že je moje práce hotová.

Naopak.

Mám pocit, že právě teď začíná její další kapitola.
Děkuji každému, kdo mi na té cestě věřil.

Každému, kdo mi dal zpětnou vazbu.

Každému, kdo měl odvahu přijít na workshop nebo na individuální setkání.
Protože Zvíře v Tobě® nevzniklo za psacím stolem.

Vznikalo v rozhovorech.

Ve společném hledání.

V radosti z malých i velkých "aha" momentů.
A právě díky vám se z jedné myšlenky stala značka.
Děkuji. 💚
A těším se na všechno, co je ještě před námi.