Ondřej Čalovka - Poradenská psychoterapie Trutnov

24/08/2026

Snaha být dobrým člověkem má jeden zvláštní háček.

Čím usilovněji se snažíme být pouze hodní, rozumní, velkorysí a laskaví, tím méně místa zbývá pro všechno, co se do tohoto obrazu nevejde.

Vztek. Závist. Potřeba mít navrch. Touha po uznání. Agrese. Sobectví. Někdy i obyčejná chuť nebýt pořád tím rozumným člověkem.

Jung právě tady upozorňuje na paradox stínu. To, co o sobě nechceme vědět, nezmizí jen proto, že to odmítneme. Může se přesunout do nevědomí a začít si hledat jiné cesty.

Pak nás překvapí vlastní reakce.

Proč mě ten člověk tak strašně vytáčí? Proč potřebuji mít vždycky pravdu? Proč mě tak těší, když se někomu něco nepovede? Proč jsem navenek klidný a uvnitř mám chuť všechno rozbít?

A někdy také: proč mě tolik pohoršují právě vlastnosti, které u sebe nechci vidět?

Práce se stínem podle mě není cesta k tomu, abychom se stali lepšími lidmi. Spíš k tomu, abychom o sobě měli o něco méně iluzí.

Neznamená to dát každému svému impulzu volný průchod. Znamená to dokázat si přiznat: ano, i tohle je někde ve mně.

Paradoxně právě tím může část jeho síly zeslábnout.

Nemusím být dokonale laskavý, abych mohl být laskavým člověkem. Nemusím být bez závisti, vzteku nebo potřeby uznání. Potřebuji jen vědět, že tam jsou.

To, co o sobě nechceme vidět, nezmizí. Jen ztrácíme možnost rozhodovat o tom, co s tím uděláme.

24/08/2026

Psychoanalýza sebeklamu: konec léta a “probuzení” do reality 🤪

V případě sebeklamu nejde jen o “lež”, kterou člověk o sobě říká druhým. Jde o potřebu vytvořit si takovou verzi reality (o sobě), ve které je možné dál existovat.

Freud by zde mohl mluvit o vytěsnění. Nepříjemná skutečnost není jednoduše odstraněna, ale je (vy)tlačena mimo vědomí. Člověk přitom často „ví“ pravdu někde hluboko uvnitř, ale zároveň potřebuje jednat, jako by ji nevěděl.

A právě v tom spočívá paradox sebeklamu. Největší iluze nemusí vzniknout proto, že pravdu neznáme, ale proto, že ji známe až příliš dobře.

Podobný mechanismus najdeme například u Emmy Bovaryové ve Flaubertově Madame Bovaryové. Emma si vytváří představu romantického života, která jí umožňuje uniknout před banálností a nespokojeností vlastní reality. Její fantazie není pouze omylem, ale stává se strategií.

Z psychoanalytického pohledu tedy otázka nezní jen „Proč si lžeme?“. Možná je důležitější: „Co bychom museli cítit, kdybychom si přestat lhát?“.

Sebeklam pak není jen slabostí. Může být především obranou před úzkostí, ztrátou nebo touhou, která je zdánlivě problematická.

A někdy člověk prostě opravdu nechce být probuzen. Fantazie se tak stává obranou před tím, co by bylo příliš bolestivé přijmout.

A jaký je váš konec léta? 🥲

20/08/2026

13/08/2026

Jsou chvíle, kdy terapeut po sezení zůstane ještě několik minut sedět a vlastně neví proč.

Klient řekl něco, co už slyšel mnohokrát. Příběh byl známý, problém srozumitelný. A přesto v něm něco zůstalo. Smutek. Podráždění. Potřeba toho člověka zachraňovat. Nebo naopak zvláštní touha mít celé sezení co nejrychleji za sebou.

Právě v těchto chvílích se vyplatí být opatrný.

Ne proto, že by terapeut dělal něco špatně. Ale protože klient někdy zasáhne místo, o kterém terapeut sám příliš neví.

Jung o protipřenosu napsal: terapeut není účinný tehdy, když zůstane nedotčený. Musí být schopen nechat se klientem zasáhnout. Zároveň ale potřebuje poznat, co se v něm právě odehrává.

Protože tentýž pocit může být zároveň důležitou informací o klientovi i něčím, co si terapeut přináší ze svého vlastního příběhu.

„Proč tohle cítím?“ je tedy někdy méně užitečná otázka než:

Proč právě teď? A proč právě s tímto člověkem?

Tady začíná práce s protipřenosem. A také práce, která nekončí ve chvíli, kdy terapeut zavře dveře ordinace.

Proto je tak důležitá supervize. Ne proto, aby terapeut postupně získal neprůstřelný pancíř, ale aby dokázal rozeznat, kdy mluví jeho vlastní citlivé místo a kdy se prostřednictvím něj něco odehrává ve vztahu s klientem.

Je to jedna z podivuhodností psychoterapie.

Nemůžeme do ní vstoupit jako někdo, koho se nic nedotýká. A přesto musíme zůstat dostatečně svobodní, abychom se v tom, co se nás dotýká, neztratili.

13/08/2026

Oh God

12/08/2026

08/08/2026

Ještě malé ohlédnutí za červnovou AT konferencí tak, jak ji zachytili organizátoři.

07/08/2026

Další zajímavá Jungovská perla z letního čtení. Jung napsal, že člověk rád věří, že je pánem své duše.
Dokud si ale neuvědomuje, jakými nenápadnými způsoby do jeho rozhodnutí vstupuje nevědomí, není ve skutečnosti pánem ani sám sebe.

Na tom mě fascinuje hlavně jedna drobnost.
Nevědomí nepůsobí dramaticky. Nevstupuje do života s fanfárami. Nešeptá: „Teď tě ovlivňuji." Pracuje mnohem tišeji.
Máte pocit, že jste si partnera vybrali čistě rozumově.
Že jste změnili práci, protože to bylo logické.
Že vás ten člověk prostě jen iritoval.

A teprve mnohem později začnete tušit, že pod tím vším běželo ještě něco jiného.
Jung v Člověk a jeho symboly píše, že moderní člověk si svůj vnitřní svět rozděluje do oddělených přihrádek. To, co prožívá v práci, oddělí od vztahů. Vztahy od dětství. Dětství od těla. Tělo od emocí.

Psychika ale žádné přihrádky nezná.
To, co vytěsníme na jednom místě, se často vrátí na jiném. Někdy jako úzkost. Někdy jako konflikt. Někdy jako zvláštní pocit, že se nám v životě opakuje stále stejný příběh.

Cílem terapie proto možná není získat nad sebou větší kontrolu.
Je jím začít vidět souvislosti tam, kde jsme dosud viděli jen náhodu.

Největší síla psychoterapie nespočívá v tom, že člověku řekne něco nového.
Spočívá v tom, že propojí věci, které byly celou dobu vedle sebe, ale nikdy se nepotkaly.

Kde ve vašem životě se možná opakuje stejný příběh v jiném přestrojení?

05/08/2026

Na webu AT konference jsou ke stažení jednotlivé prezentace přednášejících, včetně té mé 👇🏻

„Konference byla realizována za finanční podpory Dotačního řízení Úřadu vlády ČR v rámci programu „Protidrogová politika“ ze státního rozpočtu na rok 2026, číslo projektu B-27-05.“