25/06/2026
Dnes som sa na posledných predprázdninových Rozhovoroch bez škatuliek úplne dojala nad krásnou kyticou zo záhrady nad Nitrou a mnohými milými slovami od ľudí, s ktorými sme si boli ešte pár mesiacov či týždňov dozadu cudzí...
Hoci sme v mnohom rozdielni, tie spoločné hodiny rozhovorov ukázali, že niekedy na zblíženie stačí trocha odvahy ukázať sa ostatným a úprimná chuť porozumieť sebe i druhým a byť vo vzťahoch pravdivý.
Pripomenulo mi to môj obľúbený úryvok z Exupéryho Zeme ľudí o zázraku ľudskej prítomnosti:
„Vidím v duchu stále tu noc v Argentině, kdy jsem poprvé letěl za tmy, tu černou noc, v níž se jen tu a tam jako hvězda zablesklo nějaké světýlko dole v rovině.
V té nekonečné tmě signalizovalo každé z nich zázrak lidské přítomnosti. Tam u toho krbu někdo četl, přemýšlel, rozprávěl. U jiného třeba někdo zkoumal hvězdný prostor, lámal si hlavu nad výpočty o mlhovině Andromedy. U dalšího se milovali. Tu a tam probleskovaly ty ohně v krajině a chtěly být něčím živeny. I ohně tak skromné jako básníkův, učitelův nebo tesařův. Ale vedle těch živých hvězd – kolik oken bylo zavřených, kolik hvězd vyhaslých, kolik lidí spících...
Stůj co stůj se musíme pokusit najít cestu k sobě. Stůj co stůj se musíme pokusit navázat spojení s těmi ohni, planoucími tu a tam v krajině.“
Ak sa budete chcieť niekedy pridať, dajte mi vedieť ;)
